Článek
Napsal mi na sociální síti Tom Beran, že „…tuhle sesmolil medailonek k narozkám Václava Havla“.
I Vy filuto, odpověděl jsem mu, nejenže jste nic nesesmolil, ale vnesl jste, respektive sestavil, neotřelý pohled na Václava Havla, který je dnes potřeba jako sůl. Pohled na jeho utváření, které vykrystalizovalo za komunistické totality v nástřel československé demokracie a její české pokračování. Demokracie, o které 13 let po Havlově smrti už dnes víme, že o ni musíme usilovat každý den do posledního dechu.
Václav Havel: „Mám důvod být vděčný svému osudu.“
* 5. 10. 1936, Praha
† 18. 12. 2011, Hrádeček, Vlčice
Nad jedním milníkem
Životní chronologie muže, jenž jako klučík snil, že jednou vyroste v profesora astronomie, a který i s naší republikou pak po dekádách dospěl až do prezidentského úřadu, byla sepsána bezpočtukrát. Zastavme se tedy jen u jednoho milníku a jednoho milníčku jeho životní stezky.
V úvodu citovanou větu vyslovil Václav Havel v únoru 1999 ve vrcholném okamžiku života svého i naší republiky: právě totiž jako hlava státu podepsal poslední protokol nezbytný pro vstup do Severoatlantické aliance. To, co dnešní dvacátníci a třicátníci považují už za něco samozřejmého, v 90. letech úplně samozřejmou budoucností nebylo a před koncem 80. let by soudruhy z ÚV KSČ, Pražského hradu, Černínského paláce, Strakovy akademie, kachlíkárny či kadetky přivedla vyhlídka na české zakotvení v NATO k šílenství.
Pohled samotného Václava Havla na Severoatlantickou alianci se vyvíjel. Od spolupodepsání „Pražské výzvy“ z března 1985, která obsahuje i podnět k rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy, přes srovnávání v eseji „Anatomie jedné zdrženlivosti“ z dubna 1985, že americký a sovětský „kolos“ jsou oba nebezpečné, ale americký mnohem méně, přes mínění v lednu 1990, že Evropa se má oprostit od ochrany velmocí a zbudovat si vlastní bezpečnostní systém, až k rozhovoru Václava Havla s americkým ministrem zahraničí v únoru 1990 před vlastní cestou do Států. Po rozhovoru zaslal zástupce amerického velvyslance Russel naší prezidentské kanceláři memorandum s tímto varováním:
„Z Havlova rozhovoru s ministrem Bakerem měl člověk pocit, že chce navrhnout rozpuštění NATO, spolu s Varšavskou smlouvou, až bude ve Washingtonu.Vyskytl se i návrh, že ministr zahraničí Dienstbier by mohl mluvit o této otázce na konferenci Open Skies v Ottawě. Takový přístup by nebyl pochopen americkým lidem a mohl by pokazit celý účel návštěvy prezidenta Havla. Nemůžeme samozřejmě říkat prezidentu Havlovi, jaká témata má zařadit do svých veřejných prohlášení a projevů, ale cítíme povinnost ho varovat, že analýza posuzující NATO a Varšavskou smlouvu jako v zásadě dvě strany stejné mince, nebo volající po rozpuštění NATO, nebude dobře přijata.“
Podobná americká vyjádření Václavu Havlovi pak ještě před jeho cestou tlumočili Martin Palouš a Ivan M. Havel, kteří mu letěli za oceán zmapovat terén.
Československý prezident v americkém Kongresu a ani v Bílém domě o konci NATO nepromluvil, respektive popřel, že by o něčem takovém uvažoval, a zaostřil, že to píší snaživí novináři. Prezidentu Bushovi se toliko zmínil, že NATO by bylo dobré zreformovat a přejmenovat, což zopakoval v květnu 1990 v Radě Evropy. Bylo to pravděpodobně americké stanovisko, které zejména odvrátilo Václava Havla od myšlenky ukončit existenci NATO poté, co Aliance vyhrála studenou válku. Dalším faktorem byl pokus o převrat v Moskvě v roce 1991 a jistou úlohu sehrál fakt, že OBSE selhala v řešení balkánské krize.
Václav Havel v létě 1991 v Praze slavnostně vyhlásil rozpuštění Varšavské smlouvy, do roku 1993 čelil moskevským snahám, aby chystaná bilaterální smlouva o přátelství dávala Moskvě právo vetovat naše členství v NATO, a v dubnu 1995 před Ústředním velitelstvím sil NATO v Evropě už kreslil perspektivu rozšíření Aliance o nové členy. Zaznamenejme ještě názor Václava Havla (pronesený v souvislosti s událostmi v Bosně v rozhovoru pro ABC News v lednu 1994), že výhledově by pátý článek Atlantické smlouvy měl být doplněn o ustanovení, že v mimořádných situacích ohrožení míru v Evropě NATO může zasáhnout i za hranicemi členských států.
Václav Havel byl lodivod, který český škuner nakonec přivedl do bezpečného přístavu, osvobodil se od vlastní předlistopadové naivity, pomáhal u západních vlád překonávat ruský odpor (Primakov, Kozyrev) proti našemu členství a v některých situacích dokonce i šikovně oslabovat francouzskou nechuť k vojenskému souručenství s Američany. Na pozadí mezitím běžela jednání o podmínkách odsunu početných ruských vojsk z NDR a od nás.
Předpokladem úspěšných vyjednávání byly přirozeně jeho osobnostní charakteristiky, systematičnost (nasvícená někdy až pedantičností), ale také jeho bezprostřednost a v divadelním kosmu rozvinutá schopnost tkát předivo dialogů tak, aby se příběh odvíjel, pokud jen možno, podle záměru dramatika.
Lanďákův Přilíp
S autorským divadlem začal Václav Havel v osmapadesátém roce na vojně v Českých Budějovicích, kde sloužil u ženistů, kamarádil se tam s pozdějším ředitelem ostravské činohry Karlem Bryndou a založili útvarový divadelní soubor. První jimi nastudovaný kus ale ještě nebyl autorský, šlo o „Zářijové noci“ rudé fáze Pavla Kohouta a děj se odvíjel ve vojenském prostředí. Václav Havel hrál zápornou postavu nadporučíka Škrovánka prý tak přesvědčivě, až si velitel jeho roty usmyslel, že to je jeho pravá podoba. Na tomto základě ho zbavil čestné funkce pancéřovníka a předsedy svazu mládeže na rotě. Vojína Havla tak nádavkem vysvobodil z nutnosti týden co týden čistit sedmikilovou pancéřovou pěst a rovněž se s ní vláčet na pochodových cvičeních.
Při společném pobytu na marodce napsali vojíni Havel a Brynda vlastní hru z armádního prostředí: „Život před sebou“. Režisér Andrej Krob, tehdy jejich „spolupacient“ na marodce, později vzpomínal, že se u toho ustavičně smáli. Hra byla podle dobového očekávání „odvážně kritická“ i „socialisty realistická“, autoři psali dílo v naději, že si ukrátí vojnu zájezdy po soutěžích. A vskutku, hra měla zprvu úspěch, totiž na nižších úrovních. Když ale měli jet na celostátní přehlídku do Mariánských Lázní, napadlo politruky, že prozkoumají kádrové spisy obou autorů, neboť hrozilo, že soutěž vyhrají. Kádrové materiály měli oba takové, že hru nemohou myslet vážně, vydedukovali politruci, ale do Mariánek je pustili. Hrát mimo soutěž a jen proto, aby se hra odhalila a odsoudila. Všechny medaile, květiny a věnce posléze soubor musel vrátit.
V rozhovoru pro Literární listy v r. 1968 Václav Havel vzpomínal: „Brali jsme to jako gag, jako mystifikaci se spoustou výlučně mužských rolí, aby se ulilo co nejvíc kamarádů, a vítězili jsme v jedné soutěži za druhou, až jsme se dostali do nejvyššího armádního kola, kde nás plukovník Kovanda konečně odhalil jako autory hry v podstatě protiarmádní, jež dostatečně nezdůrazňuje úlohu útvarové organizace KSČ. Dost nás to pobavilo, protože jsme ten text, jak už řečeno, vědomě psali tak, aby důsledně vyhověl všem dobovým kritériím. Jenže i ta se měnila, vyhovět se zřejmě nedalo. Následek ovšem byl, že jsme šli do civilu s mizernými posudky.“
Václav Havel by nebyl Václavem Havlem bez svých přátelství a vztahů s nespočetným množstvím osobností i osůbek. Zvláštní role v jeho životě sehráli Pavel Tigrid a Pavel Landovský. První z nich mu kromě jiného urovnával chodníček do politiky, druhý o svém přičinění v jednom rozhovoru pravil:
„Já bral Vaška vždycky do života. My jsme stejně staří, ale já byl vždycky tak o půl roku v životě napřed. Já mu ukazoval, co jsem zrovna objevil. On byl kluk z Prahy a kluci z Prahy do určitý doby neviděj konstrukci světa. Kluci z malejch měst a vesnic mají celej model světa: místního chudýho, místního blbýho, blázna, zloděje, faráře, majitele, sedláky, chalupníky. Já, vybaven touto zkušeností, jsem měl zvláštní drzost. Moji rodiče byli emigranti, ruský Češi, u nás doma se hodně vyprávělo a já byl naprosto vybavenej antikomunista. To nás s Vaškem hned sblížilo, protože jsme byli oba parvenu. Nesměli jsme studovat a odevšad nás vyhazovali. On šel na chemika a já na nástrojaře. Já se mockrát pokoušel dostat na hereckou školu, ale pak mi Vlasta Fabianová řekla: „Ty se nikdy na školu nedostaneš, ani se nepokoušej. Někam zalez, ať tě radši z Prahy nikdo moc nevidí, a hrej.“ Tak já zalez do Šumperka a potom do Klatov. Já vez Vaška na motorce do Klatov a tam poprvé viděl šmíru. Divadlo Na zábradlí bylo moderní divadlo a byli tam samí frajeři ze školy. Já si herců moc nevážím, tedy těch, kteří odříkávají cizí text a nejsou zároveň vypravěči. Vašek poprvé viděl šmíru a úplně se rozzářil. On se se mnou rád kamarádil, protože se mnou byla sranda. Vždycky říkal: „Já jsem Lanďákův Přilíp, já se na něj nalepím a proklouznu s ním do nějakýho baru.“ Já ho za sebou táh a oni vždycky říkali: „Tak tady je plot, pane Landovský.“ „Jakej plot,“ řekl jsem a vlekl ho do baru za ty mříže, za katr, do světa, kam se normální smrtelník nedostane. Jednou, to už bylo později, začal s ním u baru diskutovat nějakej člověk, já tam přišel a povídám: „Odkud ho znáš?“ A ten člověk povídá: „Já byl teď dva roky zavřenej a měl jsem domácí práci. A jeho jsem dva roky vyřezával z dějin české literatury.“
Pátého října zvoníme za pana Václava Havla, protože patří do našich dějin.
Autor: Tomáš Karabela
Na textech medailonků se dále podílejí autoři:
Mgr. Miloš Bernart; PhDr. Petr Blažek, Ph.D.; Mgr. Michal Macháček, Ph. D.; Mgr. Teresa Urbář, Ph.D.; Mgr. Hana Zdražilová, MSc.; Mgr. Kryštof Zeman
Foto: Václav Havel 14. listopadu 2009 v Praze na konferenci Svoboda a její nepřátelé | zdroj: cs.wikipedia.org, autor: Ondřej Sláma – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0
https://cs.wikipedia.org › wiki › Jan_Tříska
https://cs.wikipedia.org › wiki › Karla_Chadimová
