Loki: Bůh, který spadl na zemi – když je šejdíř ošizen

Tento neposeda se jen tak s klidným a spokojeným životem smířit nedokáže a v počinu Loki: Bůh, který spadl na zemi to jasně ukazuje. A zatímco si s ním Marvel sám o sobě neví pořádně rady, aby mu dal pořádný komiksový příběh, nakladatelství Crew se rozhodlo, že s tímto mizerou, který řádí ve svém sólo seriálu, pořádně naloží. Přece nás neochudí o jednu velkou eskapádu.

Zajímají vás recenze komiksů?

Ze seriálů ani superhrdinských filmů to není moc známý fakt, ale Lokiho outfit je celý zelený, a to už od komiksu Journey into Mystery #85, který vyšel v říjnu 1962. Velice hezky jej vystřihnul kdysi animovaný film Thor vs. Hulk, kde Loki vypadal přesně tak, jak jej vykreslil komiks. Hubený, černovlasý, s vlastní korunou a výraznými zlatými ornamenty. Tom Hiddleston nejspíš tento strop v seriálu dosáhl na konci první série, ale do toho moc nechci zabředávat. Každopádně design hrdiny nesedí do země, kde se konečně tento po moci toužící proutník dostal k vládě. Vládne totiž obrům v Jótunheimu.

Bohužel je to stále bůh lží, klamů, triků, fíků a bílých kapesníků, a tak bude dělat všechno pro to, aby neseděl v klidu na trůnu krále ledových obrů a dovedl národu klid a mír. To by přece bylo moc pohodové. On se rozhodne, že navštíví Iron Mana, který ho ale bytostně nesnáší, a spustí další šlamastiku, která ovlivní marvelácký vesmír.

Příběh samotný se ale hrozně táhne, nic zajímavého nepřináší a vlastně je tak nějak zasekaný v tom všem, co mohl nabídnout. Je zde sice určitý faktor, že skončila jedna epická Válka říší, ale zároveň se dá namítnout, že právě kvůli tomu by hlavní zápletka mohla být trošku jednodušeji podána. Takto působí tupě, nadutě, a ačkoliv jsou to Lokiho největší přednosti, zde jsou otravné, rušící a trapné. Proč?

Protože všechny ostatní postavy, které v komiksu jsou, působí snad ještě hůř. Iron Man zde je bláznivý technologický puntičkář, jaký nemá obdoby. Thor zase usměrňuje bratříčka tím nejdivnějším způsobem, a to kurzem pozitivního myšlení, kdy se jej snaží pouze podporovat. Nikdo ani neví proč a jak ani kde a s kým. Příběh mizí do prázdna a všechny postavy působí naprosto reverzně vůči veškerému svému dobovému působení. Jednoduše řečeno, slavný zlý symbiont v počinu Carnage: Naprostý masakr ukázal, jak funguje nepoučitelnost. Loki zde ani nevím, jak vlastně, co a proč dělá.

Většinou známe Lokiho jako vtipálka, komedianta, manipulátora, a ať je to z pohledu mytologie, nebo komiksů, je vždy za toho vtipného. Tady je vážný jak opera na ledu v létě. Nepůsobí to konzistentně ani důležitě. Celý počin tak táhne především jeho jméno, a to je pro komiks Loki: Bůh, který spadl na zemi zoufale málo.

Titulu mohlo svědčit to, jak bude namalován. Bohužel i zde je jedno velké a nemilé selhání. Nevím proč, ale působí to na mě extrémně dětinsky, až bych se nedivil, kdyby skončil v sérii Můj první komiks. Jako typická marvelovka od Disney, který se bojí dát nějaký pořádný grafický krvavý filtr do hry, aby byli všichni spokojení. Bohužel, ani to se zde nesplnilo.

Upřímně je to takové nemilé, až „lokiovské“ rozčarování, když vezmu v potaz, jak zkušený tým jej tvořil. Scénář dělal Daniel Kibblesmith, který svůj komediální talent prodal i ve Spider-Manovi nebo Deadpoolovi. Kreslíři jsou Oscar Bazaldua a Andy MacDonald a koloristou zase David Curiel. Žádní nováčci, stačilo tak prodat hromadu zkušeností, jakou se tento tým mohl pyšnit, a možná by se dalo říct něco jiného, ale ani náhodou.