Článek
Dlouho jsem měla rodinný rozpočet hlavně v hlavě. Věděla jsem, kolik přibližně stojí bydlení, kolik necháme v supermarketu a kdy přijdou větší platby. Problém nastal ve chvíli, kdy se během jednoho měsíce sešla pojistka, dětský kroužek, nové boty a několik neplánovaných nákupů.
Rozhodla jsem se proto vyzkoušet tři způsoby vedení rozpočtu. Každému jsem dala přibližně měsíc a snažila se dodržovat jeho základní princip. Nešlo mi o to zjistit, která metoda je nejlepší pro všechny. Chtěla jsem najít systém, který nebudu po dvou týdnech nenávidět.
50/30/20 vypadalo skvěle, realita byla složitější
Začala jsem známým pravidlem 50/30/20. Princip je jednoduchý: 50 % příjmu připadne na potřeby, 30 % na přání a 20 % na úspory a splácení dluhů nad rámec minima.
Na papíře se mi systém líbil. Nemusela jsem zapisovat každou housku a zároveň jsem měla jasnou představu, kolik by mělo jít stranou.
Problém přišel při rozdělování výdajů. Je internet potřeba, nebo přání? A co dětský sportovní kroužek? Auto potřebujeme, ale část nákladů na něj je proměnlivá. Navíc domácnost s vysokými náklady na bydlení nemusí být schopná vměstnat všechny nezbytnosti do poloviny příjmu.
Po několika týdnech jsem procenta přestala řešit. Metoda mi ale dala jednu užitečnou věc: začala jsem přemýšlet, jak velká část příjmů skutečně mizí za nutné výdaje a kolik utrácím jen proto, že můžu.
Druhý měsíc jsem zkusila rozpočet s nulovým zůstatkem, známý také jako zero-based budgeting. Neznamená to utratit účet do nuly. Princip spočívá v tom, že předem přiřadím každé koruně konkrétní účel – bydlení, jídlo, dopravu, rezervu, spoření, zábavu a další položky. Příjem po rozdělení nemá zůstat bez určení.
Tady jsem získala nejlepší přehled. Zároveň mě ale systém začal unavovat. Když jsem utratila za potraviny více, musela jsem upravit jinou kategorii. Nečekaná platba znamenala další přepočítávání. Pro člověka, kterého baví detailní plánování, může být podobný systém skvělý. Já jsem po několika týdnech zjistila, že rodinné finance nechci kontrolovat několikrát denně.
Nejjednodušší systém nakonec vyhrál
Jako poslední jsem vyzkoušela obálkovou metodu. Neměla jsem doma obálky s bankovkami. Vytvořila jsem si pouze několik kategorií a stanovila částku, kterou v nich můžeme během měsíce utratit.
Měla jsem „obálku“ na potraviny a drogerii, jednu na děti, další na volný čas a zvlášť peníze na nepravidelné výdaje. Bydlení a ostatní pevné platby jsem nechala mimo ně, protože jejich výši stejně během měsíce příliš neovlivním.
Najednou jsem nemusela řešit každou stokorunu. Stačilo se před větším nákupem podívat, kolik v příslušné kategorii zbývá.
Nejvíc se to projevilo u jídla. Pokud jsme v první polovině měsíce utratili příliš mnoho, věděla jsem, že další týden musím více vařit ze zásob. U volného času zase bylo jasné, zda se vejde restaurace, nebo tentokrát zvolíme výlet s vlastní svačinou.
Právě tento systém jako jediný přežil první měsíc. Nebyl nejpřesnější, ale byl pro mě dostatečně jednoduchý, abych ho skutečně používala.
A to byl nakonec nejdůležitější výsledek celého mého experimentu. Dokonalý rozpočet, který po třech týdnech přestanu vést, mi nepomůže. Méně propracovaný systém, který dokážu používat celý rok, ano.
Zůstala jsem proto u několika základních kategorií, pravidelného odkládání peněz na rezervu a krátké kontroly výdajů jednou týdně. Rodinný rozpočet díky tomu nevnímám jako trest ani účetnictví po večerech.
Po třech vyzkoušených metodách jsem pochopila ještě jednu věc. Rozpočet pro mě nemá znamenat, že nesmím utrácet. Má mi umožnit utrácet za věci, které opravdu chci, a zároveň vědět, že peníze potřebné na důležitější výdaje už mají své místo.
Zdroje
- Ministerstvo financí ČR – Finanční gramotnost a rodinné finance: https://financnigramotnost.gov.cz/
- Consumer Financial Protection Bureau – Budgeting and managing spending: https://www.consumerfinance.gov/consumer-tools/budgeting/
- U.S. Securities and Exchange Commission, Investor.gov – Saving and budgeting: https://www.investor.gov/
