Zikmund Bohatý: Stříbro, milenky a pád

Během pobytu ve Štýrsku se Zikmundovi dostalo všestranného vzdělání. Jeho vychovatelem byl Eneáš Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II., který po návratu ze skotské mise vstoupil do služeb habsburského arcivévody Fridricha III.

Přízvisko Bohatý měl Zikmund právem. Díky těžbě stříbra bylo Tyrolsko nejbohatší habsburskou zemí. Když nechal razit první velké tolary, tehdy nazývané guldinery, měly stejnou hodnotu jako zlatý gulden. Tolary pak zůstaly základní měnou v německy mluvících zemích habsburské monarchie. Od názvu tolar je odvozen i název americké měny – dolar.

Ve svých 53 letech začal trpět duševní chorobou, která postupně přešla ve stařeckou senilitu. Duševní porucha se mimo jiné projevovala bezmeznou rozhazovačností, takže hrozilo, že Tyrolsko zůstane zcela bez prostředků. Zikmund vedl po celou dobu své vlády v Tyrolsku požitkářský život, ale s postupující chorobou přestal být čímkoli spoután. Snad chtěl dokonce přenechat vládu nad svými zeměmi bavorskému vévodovi. Měl mnoho milenek, s nimiž údajně zplodil 50 potomků, o které se finančně postaral. Podle jistého rakouského genealoga bylo mezi těmito dětmi 26 synů, o čemž si pozdější generace, zoufale čekající na mužského potomka, mohly nechat jen zdát. Uvedený počet nemanželských dětí svědčí o erotické přitažlivosti plného měšce tolarů, neboť o jakékoli jiné přitažlivosti níže zobrazeného Zikmunda se dá psát jen stěží. Zikmund se již v pokročilém stadiu duševní choroby oženil s krásnou mladou Kateřinou a jeho milenky v ní ihned začaly spatřovat nevítanou konkurenci. Proto ji všemožně pomlouvaly a nejraději by ji viděly mrtvou.

Tři roky po svatbě byla Kateřina jednou z hraběcích favoritek nařčena, že se pokusila svého manžela otrávit. Kateřinu pak stálo mnoho úsilí tuto životu nebezpečnou smyšlenku vyvrátit a intrikánku usvědčit ze lži. Zikmund byl ovšem milenkou natolik ovládán, že ji nakonec ani nepotrestal a pomluvu jí odpustil. Na innsbruckém dvoře panovaly opravdu podivné poměry. Zikmund, ovlivněný špatnými rádci, se nechal vmanipulovat do války s Benátskou republikou. Přes počáteční úspěchy Tyrolska nakonec ani jedna ze stran nedovedla boje k rozhodnému vítězství. Zikmund za toto dobrodružství zaplatil nemalé peníze.

Přítrž Zikmundovu divokému životu učinil na žádost znepokojené tyrolské šlechty až Fridrich III., tehdejší císař Svaté říše římské. Protože se hrabě svým životním stylem znemožnil před celou Evropou a neměl žádné legitimní dědice, donutil ho Fridrich adoptovat svého syna Maxmiliána a abdikovat v jeho prospěch. Za svůj vynucený souhlas obdržel Zikmund vysokou doživotní rentu a menší rentu dostala i jeho mladá žena. Maxmilián také pokračoval ve finanční podpoře Zikmundových levobočků. Habsburkové se vždy uměli dobře postarat o všechny své potomky. Levobočci ovšem nikdy nemohli být uznáni za Habsburky a mohli dosáhnout nanejvýš postavení svých matek, které nebylo nijak vysoké. Zikmundovy milenky byly měšťky a selky, avšak v historických pramenech o nich není jediná zmínka. Synové přesto měli zaručeno jedno vydatné jídlo denně a roční rentu 300 tolarů. Děvčata byla odkázána na veřejnou podporu a na své milence či snoubence. Zikmund své nemanželské dcery také se ziskem úspěšně provdával. Řada vévodových úředníků dostala za manželku jeho nemanželskou dceru, některé se provdaly dokonce za švýcarské šlechtice. Děvčata byla přitažlivá nejen svým původem, ale také věnem 1 000 zlatých.

Hrabě Zikmund, odstavený od moci i financí, zemřel v nedožitých 69 letech na svém sídle v Innsbrucku. S ním vymřela i starší tyrolská větev habsburského rodu. Pochován byl v kryptě kláštera Stams.

Eleonora Skotská

rodem skotská princezna, sňatkem rakouská arcivévodkyně a tyrolská hraběnka, manželka Zikmunda Habsburského. Dcera skotského krále Jakuba I. z rodu Stuartovců a jeho manželky Johany Beaufortové.

Eleonora se narodila někdy během roku 1433 v Dunfermline, středověkém sídle skotských králů. O jejím životě před sňatkem se Zikmundem toho není mnoho známo. Z letopisů se dozvídáme, že často pobývala na zámku Linlithgow, velké reprezentativní rezidenci skotských králů ležící západně od Edinburghu. O otce přišla Eleonora ve čtyřech letech a ve dvanácti jí zemřela i matka. V té době pobývala se svou sestrou u dvora francouzského krále Karla VII. v Tours. Zde obě dívky získaly vzdělání a výchovu odpovídající jejich šlechtickému původu.

Kdo vybíral skotským princeznám ženichy poté, co zcela osiřely, nevím. Eleonořina sestra Markéta byla provdána za následníka francouzského trůnu Ludvíka a Eleonoře byl vybrán bohatý, nepříliš atraktivní Zikmund Habsburský. Sňatek Eleonory a Zikmunda se nejprve uskutečnil v zastoupení, a to v září 1448 v Beaumontu u Chinonu. Poté Eleonora opustila přepychový dvůr francouzského krále a vydala se na obtížnou cestu za svým ženichem do studeného provinčního Tyrolska. Jeho hlavní město Innsbruck ještě ani zdaleka nepřipomínalo pozdější vyspělé kulturní centrum a ve srovnání s Paříží na princeznu působilo zaostale. Právoplatný církevní sňatek se uskutečnil 12. února 1449 v Meranu jednoduchým obřadem bez okázalých slavností.

Jelikož se hrabě Zikmund dostatečně vybouřil se svými milenkami, přistupoval k manželským povinnostem s chladnou a nepříliš přitažlivou manželkou velice liknavě. A tak se stalo, že Eleonora otěhotněla až po třiceti letech manželství. Po celou tuto dobu byla svému manželovi spíše oddanou spoluvládkyní než čímkoli jiným. Jen v prvním desetiletí manželství vládla Eleonora třikrát v Tyrolsku v zastoupení během nepřítomnosti svého manžela. Po roce 1463 spravovala v zastoupení celé habsburské Přední Rakousy, které Zikmund získal po bratranci Albrechtovi.

Poté, co Zikmund část držav v Alsasku, které Eleonora spravovala, prodal burgundskému vévodovi, stáhla se Eleonora z aktivního politického života do ústraní a věnovala se církevním záležitostem a dobročinnosti. Po návratu do Innsbrucku se podporou humanistických vzdělanců podílela na kulturním rozkvětu města. Eleonora zemřela 20. listopadu 1480 ve svých 47 letech při porodu svého prvního a jediného dítěte, syna Wolfganga, aniž by v Zikmundovi zanechala trvalejší vzpomínku. Pochována byla v klášteře Stams, kde ji připomíná socha v takzvaném Rakouském hrobě.

Kateřina Saská

saská princezna, sňatkem rakouská arcivévodkyně a tyrolská hraběnka, druhá manželka tyrolského hraběte Zikmunda Habsburského, dcera saského vévody Albrechta III. Srdnatého z dynastie Wettinů a jeho manželky, české princezny Zdeny z Poděbrad.

Kateřina se narodila vévodskému páru 24. července 1468 ve městě Grimma jako nejstarší z celkem osmi dětí. Není mi známo, čím rodiče přinutili krásnou šestnáctiletou dívku ke sňatku s neatraktivním senilním vdovcem, arcivévodou Zikmundem Habsburským, který byl o 41 let starší. Navíc byla babička nevěsty z otcovy strany sestřenicí ženicha, takže byl nutný papežský dispens. Novomanželé museli připomínat pohádku o krásce a zvířeti.

Svatba se konala v Innsbrucku roku 1484 a Kateřina se záhy přestěhovala k manželovi na vévodské sídlo. Mnoho štěstí si zde neužila. Zikmund se věnoval více svým milenkám než manželce, která s jeho favoritkami vedla neustálý boj. Není proto divu, že manželství zůstalo bezdětné. Jedna z milenek dokonce Kateřinu obvinila z pokusu otrávit manžela. Nebyla to pravda, ale Kateřinu stálo mnoho úsilí, aby lež vyvrátila.

Když byl roku 1490 Zikmund donucen abdikovat ve prospěch Maxmiliána, znamenalo to pro Kateřinu značné omezení příjmů, které trvalo až do Zikmundovy smrti v roce 1496. Záhy po ovdovění se osmadvacetiletá Kateřina na přelomu let 1496 a 1497 vdala podruhé. Jejím manželem se stal brunšvicko-calenberský vévoda Erik I. Ve druhém manželství porodila Kateřina dceru Annu Marii, která však v útlém věku zemřela. Další děti už Kateřina vzhledem ke svému věku neměla. Sama zemřela z přirozených příčin 10. února 1524 na hradě Calenberg v dnešním Dolním Sasku. Pochována byla ve vestfálském Mindenu, v tehdejším biskupském chrámu.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY