Článek
Filipovi bylo necelých šestnáct let, když nastoupil na trůn. Jako následník získal pečlivé vzdělání v dějinách, zeměpisu, matematice a vojenské taktice. Později se učil také francouzsky a italsky. Na dobových portrétech je patrná typická habsburská dolní čelist, nelze jej však označit za nejvíce postiženého člena španělské dynastie. Jeho povaha spojovala zálibu v přepychu a milostných dobrodružstvích s upřímnou katolickou zbožností. Současníci v něm viděli ideál barokního panovníka. V mládí měl smysl pro humor a rád se bavil. Navštěvoval madridské literární akademie, miloval divadlo, lov a býčí zápasy. Duchovní rádci jej proto opakovaně nabádali k umírněnějšímu životu. Zároveň byl mimořádným mecenášem umění a podporoval Velázqueze, Calderóna de la Barcu, Queveda i další osobnosti španělského zlatého věku.
Podobně jako jeho otec svěřil Filip velkou část řízení státu svému oblíbenci, hraběti-vévodovi z Olivaresu. Olivares se pokoušel reformovat finance a přimět jednotlivá území monarchie, aby spravedlivěji nesla náklady na obranu. Jeho projekt Unie zbraní však narazil na odpor Portugalska, Katalánska, Aragonie a dalších zemí. Nákladná účast ve třicetileté válce, obnovený boj s Nizozemci a válka s Francií přetěžovaly pokladnu i obyvatelstvo. Krize roku 1640 vyústila v odtržení Portugalska a v katalánské povstání. Olivares byl v lednu 1643 zbaven úřadů. Filip se o státní záležitosti zajímal více než jeho otec, jeho pracovní nasazení však kolísalo a při rozhodování zůstával závislý na rádcích. V pozdějších letech si pravidelně dopisoval s františkánskou řeholnicí Marií od Ježíše z Ágredy, od níž žádal duchovní i politické rady.

Filip IV. ve válečném oděvu, 1644
Závěr Filipovy vlády poznamenala série rodinných ztrát. Z třinácti legitimních dětí z obou manželství se dospělosti dožily pouze Marie Tereza, Markéta Tereza a budoucí Karel II. Jediným žijícím synem a následníkem zůstal zdravotně velmi slabý Karel. Filipovi bývá připisováno mnoho nemanželských dětí, spolehlivě uznal pouze Juana Josého de Austria a přesný celkový počet není znám. Tvrzení, že král trpěl pohlavní nemocí a nakazil své manželky, není doloženo. V září 1665 Filip vážně onemocněl; dobové popisy příznaků bývají spojovány s úplavicí. Zemřel 17. září 1665 v madridském Alcázaru a byl pohřben v Panteonu králů v klášteře El Escorial.
Isabela Bourbonská
Rodem francouzská princezna, sňatkem španělská, neapolská, sicilská a portugalská královna a burgundská a lucemburská vévodkyně.
První manželka Filipa IV. Španělského, dcera francouzského a navarrského krále Jindřicha IV. Bourbonského a Marie Medicejské.
Isabela, francouzsky Élisabeth de Bourbon, se narodila 22. listopadu 1602 ve Fontainebleau jako dcera Jindřicha IV. a Marie Medicejské. Vyrůstala spolu s pěti sourozenci v katolickém prostředí francouzského dvora a jako nejstarší králova dcera užívala titul Madame Royale. Z matčiny strany byla potomkem Johany Habsburské, dcery císaře Ferdinanda I., takže byla se svým budoucím manželem vzdáleně příbuzná. Dostalo se jí kulturního vzdělání a od mládí se zajímala o literaturu, výtvarné umění a divadlo.
Jako dítě byla Isabela krátce zvažována za nevěstu savojského prince Viktora Amadea. Po zavraždění Jindřicha IV. roku 1610 převzala vládu za nezletilého Ludvíka XIII. Marie Medicejská a začala prosazovat sblížení s Madridem. Výsledkem byla dohoda o dvojitém sňatku: Isabela se měla provdat za španělského prince Filipa a jeho sestra Anna za francouzského krále Ludvíka XIII. Svatby v zastoupení proběhly 18. října 1615 a 9. listopadu byly obě princezny slavnostně vyměněny na řece Bidasoa. Osobní svatební obřad Filipa a Isabely následoval v Burgosu. Vzhledem k nízkému věku novomanželů začali manželský život až později. Isabela si ve Španělsku získala oblibu svou důstojností, vzděláním a zájmem o umění. Zpočátku do politiky zasahovala jen málo.

Jezdecký portrét Isabely Bourbonské
Po smrti Filipa III. roku 1621 se Filip a Isabela stali španělským královským párem. Jejich rodinný život provázely opakované ztráty: z osmi dětí přežili rané dětství pouze princ Baltazar Karel a infantka Marie Tereza. Isabela prodělala také několik potratů. Vysoká dětská úmrtnost byla v raném novověku běžná a mohla mít více příčin; tvrzení, že ji způsobila pohlavní nemoc přenesená Filipem, není doloženo. Královna věděla o manželových nevěrách a nesla je těžce. Dobové pověsti naopak spojovaly její jméno s básníkem Juanem de Tassis, hrabětem z Villamediany. Po požáru při dvorském představení roku 1622 ji básník odnesl z nebezpečí. Jeho následná vražda vyvolala spekulace o účasti krále nebo Olivaresova okolí, pachatel ani objednavatel však nebyli spolehlivě určeni.
Po Olivaresově politickém pádu získala Isabela u manžela větší důvěru. V době Filipovy nepřítomnosti opakovaně působila jako místodržitelka a zodpovědně zajišťovala chod vlády i financování vojenských tažení.
Isabela byla oslabena opakovanými těhotenstvími a rodinnými ztrátami. Zemřela 6. října 1644 v Madridu, když znovu vykonávala povinnosti místodržitelky. Její nejmladší přeživší dcera Marie Tereza se později provdala za Ludvíka XIV. Isabela byla pohřbena v Panteonu králů v klášteře El Escorial.
Marie Anna Habsburská
Rodem rakouská arcivévodkyně, sňatkem španělská, neapolská a sicilská královna, později regentka Španělska.
Druhá manželka svého strýce z matčiny strany Filipa IV., dcera císaře Ferdinanda III. a Marie Anny Španělské. Marie Anna se narodila 23. prosince 1634 ve Vídni jako dcera císaře Ferdinanda III. a španělské infantky Marie Anny. Rakouská a španělská větev Habsburků se dlouhodobě propojovaly dynastickými sňatky. Marie Anna proto byla nejprve zasnoubena se svým bratrancem Baltazarem Karlem, následníkem španělského trůnu. Po jeho nečekané smrti v říjnu 1646 zůstal Filip IV. bez mužského dědice. Rozhodl se proto oženit s původně vybranou nevěstou svého syna, tedy se svou vlastní neteří. Sňatek měl upevnit vztahy mezi Vídní a Madridem a zajistit pokračování dynastie. Marie Anna dorazila do Španělska roku 1649 a 7. října se v Navalcarneru provdala za Filipa IV. Připomínkou události je ve městě králova socha a pamětní deska.

Modlící se Marie Anna Habsburská
Marie Anna se musela vyrovnat s téměř třicetiletým věkovým rozdílem i s přísnou atmosférou španělského dvora. Hlavním očekáváním bylo narození mužského dědice. Z pěti dětí se dospělosti dožily Markéta Tereza a budoucí Karel II.; ostatní zemřely v dětství. Po Filipově smrti roku 1665 se Marie Anna stala regentkou za čtyřletého syna Karla. Opírala se o své důvěrníky Johanna Eberharda Nitharda a později Fernanda de Valenzuelu, čímž si znepřátelila část šlechty. Jejím hlavním soupeřem byl Filipův nemanželský syn Juan José de Austria. Karlova plnoletost byla vyhlášena roku 1675, matčin vliv však pokračoval. V lednu 1677 převzal moc Juan José a poslal Marii Annu do Toleda. Po jeho smrti v září 1679 se vrátila do Madridu a znovu získala výrazný vliv na syna. V závěru života podporovala jako budoucího dědice svého pravnuka Josefa Ferdinanda Bavorského, zatímco Karlova druhá manželka Marie Anna Falcko-Neuburská prosazovala rakouského arcivévodu Karla. Mariana se konečného rozhodnutí o nástupnictví nedožila. Mariánské ostrovy nesou její jméno od roku 1668, kdy je jezuitští misionáři pojmenovali na její počest.
Marie Anna zemřela 16. května 1696 v madridském paláci vévody z Ucedy. Některé pozdější zprávy uvádějí, že trpěla rakovinou prsu, příčina její smrti však není ve všech pramenech popsána shodně. Dobové vyprávění spojovalo její úmrtí se zatměním Měsíce a zaznamenalo také příběh o holubici, která měla poletovat nad jejím tělem. Jiná legenda tvrdila, že se tělesně postižená řeholnice uzdravila poté, co se dotkla královniny noční košile. Tyto příběhy vypovídají o dobové zbožnosti a úctě k zemřelé panovnici, nelze je však považovat za historicky ověřené zázraky. Marie Anna byla s velkou obřadností pohřbena v Panteonu králů v klášteře El Escorial.
Tvrzení, že Marie Anna byla za údajné zázraky zařazena mezi kandidáty blahořečení, se nepodařilo doložit v oficiálních církevních pramenech.
Zdroje:
Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017
Brigitte Hamannová, HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996
Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO, Paseka 2007
Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010
Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015
Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017
Časopis HISTORY REVUE SPECIAL
Časopis AKTA HISTORY





