Článek
Narodili se mimo manželství, ale jejich otci patřili k nejmocnějším panovníkům Evropy. Julius Caesar, syn císaře Rudolfa II., skončil po brutálním zločinu v izolaci na českokrumlovském zámku. Juan José, uznaný syn španělského krále Filipa IV., se naopak stal vojevůdcem, místokrálem a nakonec nejmocnějším mužem ve Španělsku. Jejich osudy ukazují, jak rozdílně mohl habsburský dvůr naložit s královskými levobočky.
Julius Caesar d’Austria
Prvorozený nemanželský syn císaře Rudolfa II. a jeho dlouholeté družky Kateřiny Stradové.
Přesné datum Juliova narození neznáme. Nejčastěji se uvádí rok 1584 nebo 1586. Rudolf II. měl s Kateřinou Stradovou několik dětí a do prvorozeného syna zpočátku vkládal značné naděje. Zajistil mu vzdělání, důstojné postavení i vlastní domácnost. Roku 1605 Julius poprvé přijel do Českého Krumlova, který měl sloužit jako jeho sídlo.
Juliovo chování však bylo stále problematičtější. V létě 1606 jej otec poslal do kartuziánského kláštera v Gamingu v Horním Rakousku, kde měl žít pod přísným dohledem a bez alkoholu. Už na podzim se ale vrátil do Českého Krumlova. Dobové prameny jej popisují jako násilnického, výbušného a duševně vážně narušeného člověka. Přesnou psychiatrickou diagnózu mu dnes nelze spolehlivě stanovit.
V Krumlově se sblížil s Markétou Pichlerovou, dcerou místního lazebníka Zikmunda Pichlera. Zpočátku spolu žili se souhlasem jejích rodičů. Julius však dívku během jednoho z násilných výbuchů zbil, pobodal a v domnění, že je mrtvá, vyhodil ze zámeckého okna. Markéta dopadla na hromadu odpadu a těžká zranění přežila. Po uzdravení se před ním ukrývala u rodičů.
Julius Caesar vraždí Markétu Pichlerovou
Julius požadoval její návrat. Když otec dívku odmítl vydat, nechal jej uvěznit a hrozil mu oběšením. Rodina nakonec nátlaku podlehla. Markéta se vrátila na zámek a o masopustním pondělí 18. února 1608 ji Julius v záchvatu zuřivosti zavraždil a její tělo zohavil. Kronikář Václav Březan zaznamenal čin mimořádně drastickými slovy; právě jeho zpráva se stala základem pozdějších vyprávění o „šíleném donu Juliovi“.
Ani v tehdejší stavovské společnosti nebylo možné takový zločin přehlédnout. Rudolf II. proto nařídil synovu doživotní izolaci na českokrumlovském zámku. Julius byl uzavřen ve svých komnatách a jeho psychický i tělesný stav se rychle zhoršoval. Zprávy služebnictva hovoří o záchvatech zuřivosti, ničení zařízení, odmítání hygieny a životě v krajním nepořádku.
Don Julius zemřel 25. června 1609. Kolem smrti vznikly pověsti o vraždě na císařův příkaz nebo o zásahu lékaře Jana Jessenia, ty však nejsou spolehlivě doloženy. Dobové zprávy naznačují vážné onemocnění, patrně komplikaci v oblasti krku či jícnu. Jisté je pouze to, že jeho násilný život skončil po více než roce izolace.
Juliův příběh nelze vysvětlit jedinou příčinou. Významnou roli mohlo hrát duševní onemocnění, současně však požíval výsad císařského syna a dlouho nenarážel na účinné hranice. Jeho nemoc proto nesmí zastínit osobní odpovědnost za násilí ani utrpení Markéty Pichlerové a její rodiny.
Juan José de Austria
Španělský vojevůdce, místokrál a první ministr, nemanželský syn krále Filipa IV. a herečky Maríi Calderónové. Juan José se nikdy neoženil. Přiznal několik nemanželských dcer, narozených patrně ze vztahů se sicilskými ženami. Dcery vstoupily do klášterů.
Jeho matkou byla populární herečka María Inés Calderónová, známá jako La Calderona. Po synově narození se později uchýlila do kláštera. Juan vyrůstal mimo královský dvůr, ale dostalo se mu pečlivého vzdělání. Mezi jeho učitele patřil jezuitský matematik a kosmograf Jean-Charles de la Faille. Roku 1642 jej Filip IV. veřejně uznal za syna. Juan obdržel velkopřevorství řádu svatého Jana a domácnost odpovídající vysokému aristokratickému postavení.
Jezdecký portrét Juana Josého de Austria
Filip IV. uznal Juana jako jediného ze svých nemanželských synů a připravil mu vojenskou a církevní kariéru, neudělil mu však postavení infanta ani jistý nárok na trůn. Juan byl mimořádně ctižádostivý a v době nejistého následnictví hledal cestu k většímu vlivu. Roku 1663 král výslovně odmítl jeho následnické ambice. Juan také usiloval o sňatek s nevlastní sestrou Markétou Terezou, což Filip IV. rozhodně zamítl.
Juan se osvědčil při zásahu proti povstání v Neapoli a následně jako místokrál Sicílie. Podílel se na dobytí Barcelony a ukončení katalánského povstání. Později se stal generálním guvernérem Španělského Nizozemí, kde však španělské síly utrpěly několik porážek. Neúspěchem skončilo také jeho velení ve válce proti Portugalsku, zejména po porážce u Ameixialu roku 1663.
Po smrti Filipa IV. roku 1665 se jeho hlavní soupeřkou stala královna vdova Mariana Rakouská, regentka za nezletilého Karla II. Juan vystupoval proti jejím oblíbencům a využíval nespokojenost části šlechty i veřejnosti. Roku 1669 přinutil dvůr propustit jezuitského zpovědníka a rádce Johanna Eberharda Nitharda. Poté byl od dvora držen stranou a působil především v Aragonii.
Portrét Juana Josého de Austria kolem roku 1678
V lednu 1677 se Juan s podporou vojska a aristokratických spojenců vrátil do Madridu. Královna matka byla odsunuta od dvora a Juan se stal prvním ministrem svého nevlastního bratra Karla II. Mladý král se ocitl pod jeho silným vlivem. Juan se pokoušel o reformy správy a státních financí, jeho vládu však zatěžovala hospodářská krize, epidemie i neúspěchy ve válce s Francií. Podílel se také na dojednání sňatku Karla II. s Marií Luisou Orleánskou.
Juan José zemřel 17. září 1679 v Madridu po náhlém onemocnění. Už mezi současníky se šířily pověsti o otravě, žádný přesvědčivý důkaz však neexistuje. Byl pohřben v El Escorialu mezi habsburskými princi; jeho srdce bylo podle poslední vůle uloženo v Zaragoze.
Dva protikladné osudy
Julius Caesar a Juan José byli nemanželskými syny habsburských panovníků, jejich životy se však vyvíjely opačně. Julius měl majetek a otcovo zázemí, ale jeho násilí a duševní rozvrat vedly k izolaci a předčasné smrti. Juan dokázal nelegitimní původ částečně překonat vojenskou službou, vzděláním a politickým talentem a na krátkou dobu se stal skutečným vládcem Španělska. Ani on však nedosáhl královské koruny, po níž podle všeho toužil.
Zdroje:
Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017
Brigitte Hamannová, HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996
Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO, Paseka 2007
Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010
Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015
Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017
Časopis HISTORY REVUE SPECIAL
Časopis AKTA HISTORY
