Článek
Jak je patrné z dochovaných portrétů, Leopold měl velmi výrazné fyziognomické rysy spojované s takzvaným habsburským typem, především nápadně vystupující dolní čelist a silný spodní ret. Tyto znaky bývají dávány do souvislosti s opakovanými sňatky mezi příbuznými. Dobové popisy jeho vzhledu byly někdy mimořádně nelichotivé. Tureckému vyslanci se připisuje výrok, podle něhož byl císař střední postavy, měl odulé rty, při řeči slintal a pážata mu ústa otírala červenými šátky. Podobné líčení je však třeba chápat jako dobově zabarvené svědectví, nikoli jako nestranný lékařský popis.
Leopold byl od mládí plachý, uzavřený a hluboce zbožný. Protože byl původně určen pro duchovní dráhu, vyrůstal s představou celibátu a v přísně katolickém prostředí se ženám spíše vyhýbal. Pozdější vyprávění jeho ostych ještě zveličovala a tvrdila, že považoval každou ženu za možné pokušení. Blízký vztah měl k nevlastní babičce Eleonoře Gonzagové, která patřila k důležitým osobnostem jeho mládí.
V nástupnické linii stál Leopold původně až za svým starším bratrem Ferdinandem IV. Jako budoucí duchovní měl následovat kariéru strýce, arcivévody Leopolda Viléma, který zastával několik biskupských úřadů a byl velmistrem Řádu německých rytířů. Roku 1654 však Ferdinand IV. náhle zemřel, aniž se ujal samostatné vlády, a Leopoldovi se otevřela cesta k trůnu. Tomu se přizpůsobila také jeho výchova: vedle teologie, morálky a církevní hudby získaly větší význam politika, historie a diplomacie.
Za vlády Leopolda I. zesílily absolutistické tendence habsburské monarchie. Pompéznost jeho dvora se výrazně projevila při oslavách sňatku se španělskou infantkou Markétou Terezou v letech 1666 a 1667. K vrcholům slavností patřila opera Zlaté jablko od Antonia Cestiho, uvedená ve Vídni roku 1668. Leopoldův dvůr se stal významným střediskem italské opery a barokní dvorské kultury.

Portrét Leopolda I. od Benjamina von Blocka
Leopold nastupoval do čela říše, která se stále vzpamatovávala z třicetileté války a současně čelila osmanské i francouzské expanzi. Svou uzavřenou a hluboce zbožnou povahou se lišil od panovnického ideálu rozhodného vojevůdce. Hudba pro něj představovala nejen zábavu, ale jednu z nejdůležitějších součástí života. Přesto jej nelze hodnotit pouze jako nepraktického hudebníka: po pádu svého vlivného ministra Václava Eusebia z Lobkovic roku 1674 se na politickém rozhodování podílel podstatně aktivněji.
Dynastie od Leopolda očekávala především narození dědice. Volbu první nevěsty ovlivnily zahraničněpolitické poměry i snaha upevnit vztahy mezi rakouskou a španělskou větví Habsburků. Markéta Tereza byla Leopoldovou blízkou příbuznou, což odpovídalo tehdejší sňatkové politice rodu, ale současně prohlubovalo zdravotní rizika spojená s příbuzenskými svazky.
Po předčasné smrti Markéty Terezy se Leopold oženil s tyrolskou arcivévodkyní Klaudií Felicitas. První manželku podle dobových zpráv hluboce miloval, s druhou však sdílel výrazné hudební nadání. Také během jejich krátkého manželství se věnoval komponování. Tradiční soupis mu připisuje 79 církevních a 155 světských skladeb, novější katalogy však pracují s odlišnými počty dochovaných děl.
Císař nacházel zalíbení v okázalých slavnostech, jeho největší osobní vášní však byla hudba. Skládal, dirigoval a ovládal několik nástrojů; spinet měl být připraven všude, kde pobýval. Politická rozhodnutí zpočátku často přenechával vlivným rádcům, především Janu Weikhardovi z Auerspergu a Václavu Eusebiovi z Lobkovic. S jeho nerozhodností se spojuje povzdech: „Ó Bože na nebesích, jak já nesnáším rozhodování.“ Přesné znění ani okolnosti výroku však nelze bezpečně ověřit.
Po vítězství císařského vojska nad Osmany u Svatého Gotthardu 1. srpna 1664 následoval mír ve Vasváru. Mnozí uherští velmoži jej vnímali jako promarněnou příležitost, protože ponechal Osmanům část jejich územních zisků a na dvacet let potvrdil dosavadní poměry. Smlouva neukládala Leopoldovi každoroční tribut 200 000 zlatých; jednání se týkala jednorázových diplomatických darů. Nespokojenost s mírem přispěla k odcizení části uherské šlechty. Leopold přesto nebyl pouze pasivním panovníkem. Podporoval hudbu, operu, dvorské slavnosti i jezdecké umění. Z jeho doby pocházejí významné doklady o rozvoji vídeňské dvorské jízdárny, později známé jako Španělská dvorní jezdecká škola. Převody historických částek na dnešní měnu jsou velmi nejisté, proto nelze spolehlivě tvrdit, kolik by její náklady odpovídaly v současných korunách.

Bitva u Vídně roku 1683
Odražení druhého osmanského obléhání Vídně roku 1683 a následná vítězná válka proti Osmanské říši zásadně posílily mocenské postavení Habsburků ve střední Evropě. Leopold se během obléhání nezdržoval ve Vídni. S rodinou a dvorem opustil město, aby nebyl zajat a mohl z bezpečí řídit monarchii; přes Linec se uchýlil do Pasova. Obranu vedl Ernst Rüdiger ze Starhembergu a osvobozující vojska Jan III. Sobieski a Karel V. Lotrinský. Pozdější anekdoty líčily císařův návrat jako projev žárlivosti na oblibu polského krále, jejich osobní setkání však komplikovala především otázka protokolu a postavení obou panovníků.
Leopold vstoupil do války o španělské dědictví, která byla střetem Habsburků a Bourbonů o nástupnictví po vymření španělské habsburské větve i o mocenskou rovnováhu v Evropě. Usiloval o to, aby španělské dědictví získal jeho mladší syn Karel, jenž měl založit novou španělskou větev rodu.
Vzájemná nástupnická smlouva Leopolda I. a jeho synů Josefa a Karla z roku 1703 upravila rozdělení habsburských držav a dědická práva obou linií. Josef měl převzít rakouské země, zatímco Karel měl získat španělskou korunu. Po Leopoldově smrti však vývoj změnila nečekaná smrt Josefa I. roku 1711. Karel se stal císařem a možnost spojení rakouských a španělských držav pod jediným panovníkem znepokojila dosavadní spojence. Mírové smlouvy proto rozdělily španělské dědictví: Španělsko a jeho zámořská území připadly Bourbonům, zatímco rakouští Habsburkové získali především Španělské Nizozemí a značnou část někdejších španělských držav v Itálii. Karel VI. nadále užíval španělské královské tituly, přestože ve Španělsku nevládl.
Leopold býval nerozhodný a při závažných rozhodnutích jej trápily pochybnosti. Jeho uzavřená povaha jej vedla k tomu, že nejlépe se cítil v soukromí mezi blízkými. Patřila k nim nevlastní babička Eleonora Gonzagová a zcestovalý strýc, arcivévoda Leopold Vilém, významný sběratel umění.
Soukromý život císařského páru určovala přísná španělská dvorská etiketa. Panovníci se veřejnosti ukazovali především při obřadech a slavnostech, zatímco běžný den probíhal podle přesných pravidel. Manželé často stolovali odděleně a zdrženlivost se považovala za projev císařské důstojnosti. Introvertnímu Leopoldovi takové prostředí vyhovovalo více než jeho společensky založenějším manželkám; zejména Klaudie Felicitas se snažila dvorský život oživit.
Leopold byl od dětství hluboce věřícím katolíkem a s věkem jeho zbožnost sílila. Blízké přátele a rádce nacházel také mezi duchovními. Současně podporoval vzdělání a vědu. Za jeho vlády byly založeny či obnoveny univerzity v Innsbrucku, Olomouci a Vratislavi, i když na jejich vzniku se podílely také místní instituce a církevní řády.
Leopold vládl habsburské monarchii od roku 1657 a císařem byl téměř 47 let. Jeho dlouhou vládu vyplnily konflikty s Ludvíkem XIV., Osmanskou říší i odpůrci habsburské moci v Uhrách. Dobové zprávy zmiňují také údajné pokusy o jeho otrávení, například paštikou z holoubat či upravenou voskovou svící. Tyto dramatické příběhy však nelze považovat za spolehlivě doložená fakta.

Leopold I. jako Ákis ve slavnosti La Galatea
Když Leopold na jaře 1705 cítil, že se blíží smrt, jeho poslední dny získaly podobu barokního dvorského obřadu. U lože se shromáždili členové rodiny, duchovní i nejvyšší rádci a podle tradovaného vyprávění zněla v komnatě hudba. Císaři se také připisují poslední slova „Consummatum est“ – „Dokonáno jest“. Stejně jako u jiných výroků pronesených na smrtelné posteli však nelze jejich přesné znění spolehlivě ověřit.
Podle habsburské pohřební tradice bylo Leopoldovo tělo uloženo v císařské hrobce u vídeňských kapucínů, srdce v hrobce srdcí v augustiniánském kostele a vnitřnosti ve vévodské hrobce v katedrále svatého Štěpána.
První dny po císařově smrti provázela působivá barokní smuteční ceremonie. Místnosti Hofburgu byly potaženy černými látkami, u vystaveného těla hořely svíce a komnatami procházela procesí duchovních za zpěvu žalmů a smuteční hudby. Leopoldův život byl těsně spojen s hudbou a divadlem a také jeho poslední rozloučení proto připomínalo pečlivě komponované představení.
Leopoldovo osobní heslo znělo: „Consilio et industria“ – „Radou a pílí.“
Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská
Rodem falcká princezna, sňatkem císařovna Svaté říše římské, rakouská arcivévodkyně a česká, uherská a chorvatská královna. Dcera falckého kurfiřta Filipa Viléma a jeho manželky Alžběty Amálie, třetí manželka císaře Leopolda I.
Eleonora Magdalena se narodila 6. ledna 1655 v Düsseldorfu jako nejstarší z dětí pozdějšího falckého kurfiřta Filipa Viléma z falcko-neuburské větve Wittelsbachů a jeho druhé manželky Alžběty Amálie Hesensko-Darmstadtské. Z jejích sester, které se dožily dospělosti, se mnohé provdaly do významných evropských dynastií. Eleonora si jako mladá přála vstoupit do kláštera. Dostalo se jí pečlivého vzdělání, ovládala několik jazyků a věnovala se hudbě i poezii. Nejprve odmítala nápadníky a podle některých zpráv také nabídku anglického krále Jakuba II. Nakonec se podřídila vůli rodičů a v prosinci 1676 se v Pasově provdala za o patnáct let staršího císaře Leopolda I. Stala se jeho třetí manželkou a porodila mu deset dětí, mezi nimi budoucí císaře Josefa I. a Karla VI. Výběr nevěsty ovlivnila nejen pověst neuburské rodiny jako početné a zdravé dynastie, ale také snaha posílit Leopoldovo postavení v říši. Dobové dynastické uvažování ji posuzovalo především podle schopnosti zajistit potomstvo; dnešnímu čtenáři může takový pohled oprávněně připadat nelidský.

Portrét Eleonory Magdaleny
Současníci popisovali Eleonoru jako přísnou a mimořádně zbožnou ženu. Pozdější vyprávění tvrdila, že se před sňatkem záměrně vystavovala slunci, aby se císaři znelíbila, nebo že na vnitřní straně náramků nosila ostré hroty jako kající nástroj. Tyto příběhy dobře vystihují pověst její asketické zbožnosti, nemusí však být doslovně pravdivé. Při operních představeních měla podle tradice číst modlitební knížku. Po manželově smrti už neodložila smuteční oděv. Lady Mary Wortley Montagu ji roku 1716 popsala jako ctnostnou a dobrou ženu, která však podle jejího názoru zacházela v kajícnictví příliš daleko. Eleonora se věnovala náboženským textům a část jejích duchovních úvah byla později vydána.
V posledních letech žila Eleonora téměř jako řeholnice. Ve své závěti žádala služebnictvo, aby o jejím asketickém životě nemluvilo. Dne 1. ledna 1720 ji při přípravě na svátost postihla mrtvice a ochrnula na pravou polovinu těla. Přijala poslední pomazání a požehnala dětem i vnoučatům, kteří se shromáždili u jejího lůžka. V posledních dnech o ni pečovaly její snachy Vilemína Amálie a Alžběta Kristýna, s nimiž udržovala blízké vztahy.
Císařovna vdova Eleonora Magdalena zemřela 19. ledna 1720 ve věku 65 let. Dne 24. května byla pohřbena v císařské hrobce ve Vídni. K uctění její památky vzniklo dočasné castrum doloris, tedy smuteční architektura neboli „hrad zármutku“. Po její smrti bylo vydáno několik oslavných textů. Básník Johann Christian Günther ji představil jako vzor ctnosti a víry.
Podle poslední vůle byly Eleonořiny ostatky nejprve uloženy do prosté dřevěné rakve umístěné u Leopoldovy hrobky. Její srdce bylo vloženo do urny a uloženo v hrobce srdcí u augustiniánského kostela ve Vídni. Současný olověný barokní sarkofág vytvořil Balthasar Ferdinand Moll roku 1755 na příkaz Eleonořiny vnučky Marie Terezie, protože původní dřevěná rakev už byla ve špatném stavu.
Zdroje:
Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017
Brigitte Hamannová, HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996
Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO, Paseka 2007
Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010
Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015
Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017
Časopis HISTORY REVUE SPECIAL
Časopis AKTA HISTORY





