Anna Rakouská: Královna, která dala Francii Krále Slunce

Anna Marie, z historické literatury a beletrie známější jako Anna Rakouská, se narodila 22. září 1601 ve Valladolidu jako nejstarší dcera španělského královského páru. Na dvoře byla oslovována jako Ana María Mauricia. Vyrůstala v přísně katolickém a ceremoniálním prostředí, které ji formovalo v hluboce věřící ženu. Její dětství určovala dvorská etiketa, náboženská výchova a příprava na budoucí dynastický sňatek. Ve čtrnácti letech byla provdána do Francie.

Sňatek Anny s francouzským králem Ludvíkem XIII. byl součástí významného diplomatického sblížení Francie a Španělska. Dvojitý sňatek prosazovala zejména francouzská královna matka Marie Medicejská: Anna se měla provdat za Ludvíka XIII. a jeho sestra Alžběta za budoucího španělského krále Filipa IV.

Sňatku předcházela 9. listopadu 1615 slavnostní výměna princezen na neutrálním území. Na západním úpatí Pyrenejí protéká řeka Bidasoa, která zde tvoří hranici mezi Španělskem a Francií. Na Bažantím ostrově, francouzsky Île des Faisans, se na okamžik setkaly španělská infantka Anna a francouzská princezna Alžběta. Poté každá pokračovala do země svého budoucího manžela. Alžběta se ve Španělsku provdala za následníka trůnu, pozdějšího krále Filipa IV.

Svatba Ludvíka XIII. a Anny se konala 25. listopadu 1615 v Bordeaux. Oběma novomanželům bylo čtrnáct let. Manželství se zpočátku vyvíjelo obtížně a mladý král se své ženě dlouho vyhýbal. K jejich skutečnému sblížení přispěl až králův oblíbenec Charles d’Albert de Luynes. Anna v následujících letech několikrát otěhotněla, žádné z těchto těhotenství však neskončilo narozením životaschopného dítěte. Dlouhá bezdětnost páru zvyšovala napětí u dvora a ohrožovala budoucnost dynastie.

Manželé se povahově výrazně lišili. Ludvík byl uzavřený, nedůvěřivý a silně poznamenaný složitým vztahem ke své matce Marii Medicejské. Anna byla společenská, citlivá a toužila po pozornosti, které se jí od manžela často nedostávalo. Současně se však nechávala ovlivňovat lidmi ze svého okolí, kteří ji zatahovali do dvorských a politických intrik.

Propast mezi Annou a Ludvíkem prohloubilo její přátelství s vévodkyní z Chevreuse, jednou z nejvýraznějších intrikánek francouzského dvora. Vévodkyně Annu podporovala v odporu proti kardinálu Richelieuovi a zapojovala ji do politicky riskantních plánů. Král proto na Annino okolí pohlížel s rostoucí nedůvěrou.

Ludvík XIII. Anně nikdy plně nedůvěřoval. Královna byla krásná a okouzlující; její dvorní dáma paní de Motteville ve svých pamětech připomínala, jak silně působila na své okolí. Dobové pověsti ji spojovaly především s anglickým vévodou z Buckinghamu. Rozsah jejich vztahu nelze spolehlivě doložit a slavná zápletka s diamantovými přívěsky z Dumasových Tří mušketýrů je literární fikcí. Annino jméno se objevovalo také v intrikách kolem králova bratra Gastona Orleánského, které mohly v krajním případě vést k odstranění Ludvíka XIII. z trůnu.

Roku 1637 byla odhalena Annina tajná korespondence se španělským dvorem. Protože Francie tehdy vedla se Španělskem válku, vyvolala aféra vážné podezření z politické neloajality. Královna byla vyslýchána, přinucena přiznat část korespondence a nadále podrobena přísnějšímu dohledu. Nebyla však vypovězena na zámek Chantilly.

Anna prožila více než dvaadvacet let v bezdětném manželství. Účastnila se procesí a dovolávala se pomoci světců. Její postavení zůstávalo nejisté, protože francouzská monarchie naléhavě potřebovala dědice. Samotná bezdětnost však podle katolického kanonického práva automaticky neumožňovala manželku zapudit; případné zneplatnění sňatku by vyžadovalo jiný právní důvod.

Na konci roku 1637 Anna znovu otěhotněla. Těhotenství tentokrát probíhalo dobře a 5. září 1638 porodila v Saint-Germain-en-Laye následníka trůnu, budoucího Ludvíka XIV. Po více než dvaadvaceti letech manželství byla jeho narození přikládána téměř zázračná povaha a chlapec dostal přízvisko Dieudonné, tedy Bohem daný. O jeho původu se objevovaly pomluvy, historické prameny však neposkytují vážný důvod pochybovat o otcovství Ludvíka XIII.

S početím budoucího Ludvíka XIV. je spojena známá historka, podle níž krále na cestě zastihla bouře a okolnosti jej přiměly přenocovat u manželky. Podrobnosti příběhu se v různých verzích liší a nelze je považovat za bezpečně doložený popis událostí. Jisté je pouze to, že se manželé v době pravděpodobného početí setkávali a že Ludvík XIII. dítě veřejně uznal za svého syna.

Alexandre Dumas starší využil ve svých románech legendu o muži se železnou maskou. V jedné z literárních verzí měla Anna roku 1638 porodit nejen následníka trůnu Ludvíka XIV., ale také jeho utajeného dvojčete. Druhorozený chlapec měl být odvezen a vychován pod cizím jménem, aby v budoucnu neohrozil následnictví.

Tato romantická verze má zásadní vadu: neexistuje žádný věrohodný doklad, že by Anna porodila dvojčata. Také tvrzení, že muž se železnou maskou byl nemanželským synem Anny Rakouské a kardinála Mazarina, patří do oblasti pozdějších spekulací. Anna se s Mazarinem sblížila především během regentství, tedy až několik let po narození Ludvíka XIV. O jejich tajném sňatku se dlouho diskutovalo, avšak jednoznačný důkaz neexistuje.

Příběh muže se železnou maskou inspiroval množství teorií, žádná však spolehlivě neprokazuje, že vězeň patřil k nejbližší rodině Ludvíka XIV. Představa utajeného porodu či nemanželského syna královny naráží na skutečnost, že život panovnice sledovalo množství dvořanů a její těhotenství by bylo obtížné skrýt. Jde proto o literární a historickou záhadu, nikoli o doloženou kapitolu Annina života.

Narození syna zásadně změnilo Annino postavení. Hrozba, že francouzský trůn zůstane bez přímého dědice, pominula a královna získala mnohem větší politický význam. Dne 21. září 1640 porodila druhého syna Filipa, pozdějšího vévodu Orleánského. Anna byla na svou dobu neobvykle vřelou matkou a na výchově obou chlapců se osobně podílela. Ludvík XIII. však k jejímu okolí nadále choval nedůvěru a v závěti se pokusil omezit její budoucí regentskou moc.

Po smrti Ludvíka XIII. v květnu 1643 se Anna obrátila na pařížský parlament, aby zrušil omezení obsažená v králově závěti. Dne 18. května byla uznána regentkou s rozsáhlými pravomocemi za nezletilého Ludvíka XIV. Navzdory očekávání neodstranila všechny spolupracovníky kardinála Richelieua. Za hlavního ministra si zvolila jeho chráněnce kardinála Mazarina, s nímž vytvořila pevné politické spojenectví.

Po převzetí moci propustila některé osoby, které ji za života manžela sledovaly, a umožnila návrat několika dřívějším přítelkyním včetně vévodkyně z Chevreuse. Brzy se však ukázalo, že jejich zájmy se rozcházejí. Anna už nebyla snadno ovlivnitelnou mladou královnou. Udělovala úřady a odměny, zároveň však ve spolupráci s Mazarinem pokračovala v centralizační politice monarchie a důsledně hájila autoritu svého syna.

Kardinál Mazarin usiloval o posílení Francie, jeho politika a zahraniční původ však vyvolávaly silný odpor vysoké šlechty i pařížského parlamentu. Válka zatěžovala královskou pokladnu a vláda zaváděla nové daně i úsporná opatření. Nespokojenost nakonec přerostla ve Frondu, sérii povstání a občanských konfliktů, během nichž musela královská rodina několikrát opustit Paříž.

Navzdory povinnostem regentky se Anna věnovala výchově obou synů. Ludvíka připravovala na budoucí vládu a důsledně v něm upevňovala vědomí královské autority. Filip byl jako mladší princ vychováván jinak, aby se z něj nestal politický soupeř panovníka po vzoru Gastona Orleánského. Oblékání malých chlapců do šatů bylo v té době běžným zvykem a samo o sobě nedokládá záměr vychovávat Filipa jako dívku.

Anna vedla oba syny k oddanosti katolické církvi a sdílela s nimi zálibu v dobrém jídle, dvorských zábavách, lovu a jízdě na koni. K oběma měla blízký vztah, přestože jejich odlišné postavení určovalo rozdílnou výchovu. Filip se později stal schopným vojevůdcem a zakladatelem orleánské větve Bourbonů.

V září 1651 byl třináctiletý Ludvík XIV. prohlášen za plnoletého a Annino regentství formálně skončilo. Královna si však zachovala značný vliv a společně s Mazarinem mladého krále podporovala během závěrečných bojů Frondy. Teprve po Mazarinově smrti roku 1661 se Ludvík XIV. rozhodl vládnout osobně bez prvního ministra.

Anna podporovala sňatek svého syna Ludvíka XIV. se španělskou infantkou Marií Terezou, svou neteří. Sňatek byl dohodnut v souvislosti s Pyrenejským mírem z roku 1659 a uskutečnil se následujícího roku. Marie Tereza se pro Annu stala dcerou, kterou nikdy neměla; obě spolu mluvily španělsky a sdílely hlubokou zbožnost. S druhou snachou, anglickou princeznou Henriettou Annou Stuartovnou, manželkou Filipa Orleánského, měla Anna složitější vztah.

Roku 1664 se Annino zdraví začalo zhoršovat. Lékaři u ní zjistili rakovinu prsu a podrobovali ji bolestivým zákrokům odpovídajícím tehdejším omezeným znalostem medicíny. Nemoc postupovala a královně způsobovala kruté utrpení. Anna Rakouská zemřela 20. ledna 1666 ve věku 64 let. Její nabalzamované tělo bylo uloženo v bazilice Saint-Denis, srdce ve Val-de-Grâce a vnitřnosti v pařížském klášteře karmelitek. Ludvík XIV. později vzdal matce poctu jako jedné z nejvýznamnějších osobností, které vládly Francii.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová, HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO, Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY