Karel II.: Tragický konec španělských Habsburků

Karel II. se narodil 6. listopadu 1661 v madridském královském Alcázaru jako syn Filipa IV. Španělského a jeho druhé manželky Mariany Rakouské. Jeho rodiče byli strýc a neteř. Z pěti dětí tohoto manželství se dospělosti dožila pouze infantka Markéta Tereza a právě Karel, který přišel na svět pouhých pět dní po smrti staršího bratra Filipa Prospera.

Od narození byl velmi slabý a jeho přežití bylo považováno téměř za zázrak. Přesto se 17. září 1665, ještě před čtvrtými narozeninami, stal po smrti svého otce králem rozsáhlé monarchie. Ta zahrnovala vedle Španělska také Neapol, Sicílii, Sardinii, Milánsko, Španělské Nizozemí a zámořská území v Americe a Asii.

Za nezletilého panovníka vládla jeho matka Mariana Rakouská. Regentství provázely ostré mocenské spory, zejména konflikt mezi královnou matkou a donem Juanem Josém de Austria, nemanželským synem Filipa IV. Karel byl v listopadu 1675 prohlášen za plnoletého, skutečný vliv na vládu však zůstával v rukou dvorských skupin a ministrů.

V lednu 1677 získal převahu Juan José de Austria a stal se prvním ministrem. Pokusil se o hospodářské, finanční a správní reformy, ale zemřel už 17. září 1679. V jeho úsilí pokračovali vévoda z Medinaceli a hrabě z Oropesy. Měnová reforma z roku 1680 omezila dlouhodobou inflaci a položila základ pozvolného hospodářského zotavení. Tradiční obraz Karlovy vlády jako nepřetržitého úpadku je proto dnes historiky hodnocen opatrněji.

Zahraniční politika zůstávala obtížná. Španělská monarchie čelila expanzi Francie Ludvíka XIV. a v opakovaných válkách přišla o Franche-Comté i některé pevnosti ve Španělském Nizozemí. Lisabonská smlouva z roku 1668 zároveň definitivně potvrdila nezávislost Portugalska.

Nejvýraznějším rysem Karlova života byl jeho špatný zdravotní stav. Chodil a mluvil později než ostatní děti, často stonal a v dospělosti měl značné potíže s trávením, pohybem i plodností. Dobové portréty zachycují protáhlý obličej a výraznou dolní čelist, která byla pro španělské Habsburky typická.

Moderní genealogická studie vypočítala Karlův koeficient příbuzenského křížení na hodnotu 0,254, tedy přibližně na úroveň potomka svazku rodiče s dítětem nebo sourozenců. Vědci připustili, že dlouhá řada příbuzenských sňatků mohla přispět k jeho zdravotním problémům. Současně však zdůraznili, že přesnou diagnózu ani přímou příčinu jeho obtíží nelze s jistotou určit.

Karel nebyl vzděláváním zcela zanedbán. Učil se základy latiny, italštiny a francouzštiny, zeměpis, dějiny a katolickou věrouku. Jeho schopnost samostatně rozhodovat byla ale omezována nemocemi, silnou matkou a soupeřícími dvorskými skupinami. Přesto se účastnil jednání státní rady a v závěru života dokázal v otázce následnictví prosadit vlastní rozhodnutí.

Přezdívku El Hechizado, tedy Očarovaný, získal kvůli přesvědčení části současníků, že za jeho nemoci mohou nadpřirozené síly. V posledních letech života na něm byly skutečně prováděny exorcismy. Z dnešního pohledu však šlo o zoufalý pokus dobové společnosti vysvětlit zdravotní stav, kterému tehdejší medicína nerozuměla.

Karel II. býval dlouho zobrazován pouze jako nemocný a neschopný panovník, za něhož se Španělsko neodvratně propadalo. Takový obraz je příliš jednoduchý. Král byl nepochybně těžce nemocný a silně závislý na svém okolí, za jeho vlády však zároveň proběhly finanční a správní reformy, které pomohly stabilizovat stát a připravily půdu pro pozdější obnovu.

Jeho jméno dodnes připomínají Karolínské ostrovy v Tichém oceánu i belgické město Charleroi. Mnohem zásadnější je však Karlův historický odkaz: jeho smrt ukončila téměř dvě století vlády Habsburků ve Španělsku a změnila rovnováhu sil v celé Evropě.

Dynastie potřebovala dědice. První Karlovou manželkou se stala Marie Luisa Orleánská, dcera Filipa I. Orleánského a Henrietty Anny Stuartovny a neteř francouzského krále Ludvíka XIV. Sňatek byl součástí sbližování Francie a Španělska po nijmegenských mírových smlouvách.

Svatba v zastoupení se konala 31. srpna 1679 ve Fontainebleau. Osobně se Karel s Marií Luisou oženil 18. listopadu téhož roku v Quintanapalle nedaleko Burgosu. Mladá královna vstupovala do prostředí přísné španělské etikety, které se výrazně lišilo od živějšího francouzského dvora.

Začátky nebyly jednoduché. Marie Luisa se musela přizpůsobit novému jazyku, přísným pravidlům i dohledu nejvyšší hofmistryně. Její oficiální vjezd do Madridu v lednu 1680 provázely slavnosti, divadelní představení a býčí zápasy. Francouzský dvůr očekával, že bude prosazovat jeho zájmy, ona se však do vysoké politiky zapojovala jen omezeně.

Manželství Karla a Marie Luisy bylo podle dochovaných zpráv překvapivě harmonické. Král si k ní vytvořil hlubokou náklonnost a v její přítomnosti se cítil bezpečněji. Královna milovala hudbu, tanec, divadlo a jízdu na koni, zároveň však stále silněji pociťovala osamělost a tlak dvora.

Největším problémem zůstávala bezdětnost. Každý náznak možného těhotenství vyvolával naděje, žádné dítě se však nenarodilo. Odpovědnost byla podle dobových představ přenášena především na královnu, ačkoli Karlův zdravotní stav činí jeho neplodnost velmi pravděpodobnou. Stoprocentní jistotu dnes nemáme.

Marie Luisa zemřela 12. února 1689 ve věku pouhých šestadvaceti let. Jejímu úmrtí předcházela vážná nemoc po pádu z koně a úderu do hrudníku a břicha. Ve Francii se okamžitě rozšířily pověsti o otravě, pitva však žádné známky jedu neodhalila a současní historikové považují obvinění z vraždy za nepodložené. Král její smrt těžce nesl.

Marie Luisa byla pohřbena v Panteonu infantů v klášteře El Escorial. Desetileté manželství nepřineslo následníka, a proto se hledání nové nevěsty rozběhlo prakticky okamžitě. Volba padla na Marii Annu Falcko-Neuburskou, jejíž matka přivedla na svět početné potomstvo a jejíž sestry se provdaly do významných evropských dynastií.

Marie Anna se narodila 28. října 1667 jako dcera falckého kurfiřta Filipa Viléma a Alžběty Amálie Hesensko-Darmstadtské. Svatba v zastoupení se konala 24. srpna 1689 v Neuburgu. Cesta nevěsty do Španělska se kvůli nepříznivému počasí a složité dopravě protáhla na řadu měsíců. Osobní sňatek byl nakonec potvrzen 4. května 1690 ve Valladolidu.

Nová královna byla zpočátku přijata příznivě a její vztah s Karlem byl podle oficiálních pramenů korektní. Očekávání brzkého narození dědice se však nenaplnilo. Ani druhé manželství nezůstalo bezdětné kvůli nedostatku snahy, ale pravděpodobně v důsledku Karlových zdravotních obtíží.

Marie Anna se na rozdíl od své předchůdkyně výrazně zapojovala do politiky. Podporovala zájmy rakouské větve Habsburků a prosazovala jako Karlova nástupce arcivévodu Karla, mladšího syna císaře Leopolda I. Její němečtí důvěrníci a příbuzní získávali u dvora vliv, což vyvolávalo odpor části španělské šlechty i veřejnosti.

Napětí panovalo také mezi Marií Annou a královnou matkou Marianou Rakouskou. Obě ženy zastupovaly odlišné následnické skupiny. Mariana podporovala bavorského prince Josefa Ferdinanda, zatímco mladší královna hájila rakouského kandidáta. Po smrti královny matky roku 1696 se spor o budoucnost monarchie ještě vyostřil.

Bezdětnost Karla II. proměnila španělské následnictví v evropský problém. K nejvážnějším kandidátům patřili bavorský princ Josef Ferdinand, rakouský arcivévoda Karel a Filip z Anjou, vnuk Ludvíka XIV. Evropské mocnosti se dokonce pokoušely rozsáhlou španělskou monarchii předem rozdělit bez souhlasu Madridu.

Po předčasné smrti Josefa Ferdinanda v únoru 1699 zůstali hlavními soupeři rakouský a bourbonský kandidát. Karel dlouho čelil silnému tlaku obou stran. Ve své poslední závěti z 3. října 1700 nakonec odkázal celou monarchii Filipovi z Anjou pod podmínkou, že španělská a francouzská koruna nikdy nebudou spojeny.

Králův zdravotní stav se mezitím rychle zhoršoval. Trpěl otoky, záchvaty, zažívacími obtížemi a postupným selháváním organismu. Zemřel 1. listopadu 1700 v madridském Alcázaru, pět dní před devětatřicátými narozeninami. Pohřben byl v Panteonu králů v klášteře San Lorenzo de El Escorial.

Karlovou smrtí vymřela španělská větev Habsburků po meči. Ludvík XIV. přijal závěť jménem svého vnuka, který nastoupil jako Filip V. Obavy evropských mocností z růstu francouzského vlivu však roku 1701 vyústily ve válku o španělské dědictví. Konflikt trval až do roku 1714 a přinesl Španělsku ztrátu většiny evropských držav, samotná španělská koruna však zůstala Bourbonům.

Vdova Marie Anna byla po nástupu Filipa V. nucena opustit Madrid. Nejprve žila v Toledu, ale během války podpořila arcivévodu Karla, a proto byla roku 1706 poslána do francouzského Bayonne. Ve vyhnanství strávila více než třicet let. Teprve roku 1738 se směla vrátit do Španělska a usadila se v Guadalajaře.

Marie Anna zemřela 16. července 1740 ve věku dvaasedmdesáti let. Je pohřbena v Panteonu infantů v El Escorialu. Přestože se jí nepodařilo prosadit habsburského kandidáta na španělský trůn, její politická činnost patřila k důležitým součástem posledních let Karlovy vlády.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová, HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO, Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY