Marie Tereza Habsburská: Královna, kterou Ludvík XIV. odsoudil k životu ve stínu

Marie Tereza se narodila v El Escorialu 10. září 1638. Od dětství byla vychovávána ke zbožnému životu a k přísnému dodržování španělské dvorské etikety. Hlubokou katolickou víru si uchovala také jako francouzská královna a osobní obtíže přijímala s pokorou.

Vévoda de Gramont, vyslanec Ludvíka XIV., který přijel do Madridu oficiálně požádat o princezninu ruku, zanechal popis jejího vzhledu a povahy. Marie Tereza byla menší postavy, měla světlou pleť, modré oči a světlé vlasy. Současníci vyzdvihovali její víru, skromnost, důstojnost a sebeovládání. Ve Francii však narážela na jazykovou bariéru a odlišné dvorské prostředí. Její zdrženlivost a nechuť účastnit se intrik byly někdy nespravedlivě vykládány jako nedostatek inteligence. Ve skutečnosti se věnovala charitě, podporovala náboženské instituce a zajímala se také o výchovu svého syna.

Podle svatební smlouvy se Marie Tereza vzdala nároků na španělské dědictví výměnou za věno 500 000 zlatých écu. Věno však nebylo řádně vyplaceno a Ludvík XIV. později zpochybnil platnost jejího zřeknutí. Po smrti Filipa IV. uplatnil jménem své manželky nároky na část Španělského Nizozemí. Spor posloužil jako právní záminka k válce o devoluci v letech 1667–1668, nebyl však její jedinou politickou příčinou.

Sňatek znamenal pro Marii Terezu odchod z prostředí, které důvěrně znala, na francouzský dvůr plný společenského soupeření. Královna svého manžela obdivovala, Ludvík XIV. však ještě před svatbou miloval Marii Manciniovou, neteř kardinála Mazarina. Dynastické zájmy Francie a Španělska dostaly přednost před jejich vztahem. Marie Tereza proto vstupovala do manželství s mužem, jehož city patřily jiné ženě.

Sňatek v zastoupení se konal 3. června 1660 ve Fuenterrabíi. Král Filip IV. doprovodil dceru k oltáři, kde Ludvíka XIV. zastupoval Luis de Haro.

Osobní svatba Marie Terezy a Ludvíka XIV. se konala 9. června 1660 v Saint-Jean-de-Luz. Ženich měl oděv z bohatého brokátu, nevěsta nádherné šaty s dlouhým pláštěm z purpurového sametu zdobeného zlatými liliemi. Plášť jí pomáhaly nést dvorní dámy. Ve vlasech měla diamantovou korunku a živůtek zdobily diamanty a perly. Po obřadu se novomanželé ukázali shromážděnému davu.

Po svatební hostině se novomanželé odebrali do soukromí. Dobová dvorská etiketa věnovala naplnění panovnických sňatků mimořádnou pozornost, protože na narození dědice záviselo pokračování dynastie. Anna Rakouská, která byla Marii Tereze zároveň tchyní i tetou, pomáhala mladé a nezkušené nevěstě zorientovat se ve francouzských zvyklostech. Podrobné intimní líčení svatební noci pochází převážně z pozdějších memoárů a je třeba k němu přistupovat opatrně.

Manželství bylo podle dobových svědectví naplněno už během svatební noci. Marie Tereza si k Ludvíkovi vytvořila hluboký cit a po celý život k němu zůstala oddaná. Král zpočátku projevoval mladé manželce pozornost, jeho zájem však postupně oslaboval.

Královna se snažila vycházet manželovi vstříc a těšila se z každého projevu jeho náklonnosti. Svou lásku dávala najevo otevřeněji, než bylo u zdrženlivé španělské infantky očekáváno. Její prostota a upřímnost však na ironickém francouzském dvoře často vyvolávaly úsměšky.

Marie Tereza brzy poznala, že Ludvík XIV. nedokáže zůstat věrným manželem. Král měl dlouhou řadu milenek, mezi nejznámější patřily Louise de La Vallière a madame de Montespan. S některými z nich měl děti, které později uznal a začlenil do nejvyšší společnosti. Královna jeho nevěrami hluboce trpěla, přesto si zachovala oddanost a plnila reprezentační povinnosti. Francouzsky se nikdy nenaučila dokonale a na dvoře se cítila jistěji mezi španělskými společnicemi. Neměla velký zájem o politické a společenské intriky, což současníci někdy zaměňovali za naivitu. Její pověst milovnice čokolády a dobrého jídla odpovídala tehdejší španělské dvorské kultuře, nelze z ní však vyvozovat příčiny králových nevěr ani hodnotit její osobnost. Marie Tereza porodila šest dětí, dospělosti se však dožil pouze nejstarší syn Ludvík, zvaný Velký dauphin.

Marie Tereza měla na každodenní politická rozhodnutí malý vliv, přesto ji Ludvík XIV. roku 1672 během války s Nizozemskem jmenoval regentkou. Mnohem více se věnovala náboženství, charitě a rodině. Její nejbližší oporou byla královna matka Anna Rakouská, s níž mohla mluvit španělsky a která ji chránila před dvorskými intrikami. Annina smrt roku 1666 proto pro Marii Terezu znamenala těžkou ztrátu. Královna podporovala nemocnice, chudé a řeholní řády a zajímala se o vzdělání dauphina. K jejímu životu se později připojila legenda o takzvané Mauresse de Moret, černé řeholnici Louise Marii Tereze. Starší pověsti ji pokládaly za nemanželskou dceru královny a černého sluhy a spojovaly ji s královninou dcerou Marií Annou, která zemřela jako kojenec. Pro takové tvrzení však neexistuje spolehlivý důkaz. Novější archivní výzkum naznačuje spíše možnost, že řeholnice byla nemanželskou dcerou Ludvíka XIV. a jiné ženy, ani tato totožnost však není s konečnou platností potvrzena.

Koncem července 1683 Marie Tereza po návratu z cesty po Burgundsku a Alsasku onemocněla. Na levé paži nebo v podpaží se jí vytvořil bolestivý absces. Tehdejší léčba, včetně pouštění žilou a podávání projímadel, její oslabený organismus nezachránila. Královna zemřela ve Versailles 30. července 1683 ve věku 44 let. Byla pohřbena v královské nekropoli v bazilice Saint-Denis. Za Francouzské revoluce byla její hrobka otevřena a ostatky byly spolu s ostatky dalších členů královské rodiny uloženy do společného hrobu. Ludvík XIV. po její smrti pronesl větu, že to byla první bolest, kterou mu způsobila.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová, HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO, Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY