Článek
Bydlím sama v malém bytě ve starším činžáku na kraji města. Po rozchodu se můj život dost zúžil na práci z domova, ticho a večerní Netflix. Telefon mi zvonil jen občas a většinou kvůli práci. Začala jsem mít pocit, že dny vypadají stejně a že skoro s nikým pořádně nemluvím. Z nudy a trochu i ze zoufalství jsem začala chodit do útulku venčit psy, abych se rozhýbala a měla aspoň nějaký kontakt s živými tvory. Brzy jsem si všimla, že zatímco mladí psi mizí během pár týdnů, pár starých kříženců tam sedí pořád. Jednoho večera, když jsem odcházela, se na mě jeden z těch starých psů tak zvláštně díval přes mříže. V tu chvíli mi došlo, že nechci, aby tam prostě jednou umřel v kotci a nikdo si toho skoro nevšiml.
Nejdřív jsem si domů vzala jen jeho. Byl to starý kříženec, trochu šedivý, s pomalým krokem. Říkala jsem si, že to nějak zvládnu i v malém bytě, když stejně pracuju z domova. Počítala jsem s tím, že to bude hodně práce a omezí mě to, ale po pár týdnech jsem zjistila, že to jde mnohem líp, než jsem čekala. Byl klidný, vděčný a nejradši spal u mě u stolu, zatímco jsem psala maily. Když mi z útulku napsali, že jeho dva „kamarádi“, se kterými sdílel kotec, jsou tam pořád a nikdo je nechce, začalo mě to hlodat. Představovala jsem si je tam samotné a sebe doma v tichu. Nakonec jsem si postupně vzala i je. Věděla jsem, že to bude logisticky náročné a že to možná nebude ideální do činžáku, ale měla jsem pocit, že jim tím dám poslední roky v normálním domově.
Když se láska ke psům střetne s tenkými zdmi činžáku
Ze začátku to v domě docela šlo. Sousedé spíš zvědavě koukali, kdo se to se mnou courá po chodbě. Občas někdo prohodil poznámku o „psím táboře“, ale brala jsem to spíš jako narážku než útok. Snažila jsem se být ohleduplná – hodně jsem s nimi chodila ven, zavírala okna, když jsem věděla, že někdo spí po noční, a nenechávala je samotné moc dlouho. Doma byli většinou klidní, hodně spali. Jenže jednou v létě přišla silná bouřka, já byla zrovna na nákupu a psi se doma hrozně rozštěkali. Když jsem se vrátila, byli zjevně rozhození a na chodbě na mě čekala sousedka zespodu, rudá v obličeji. Vyjela na mě a vpálila mi, že „tohle už teda ne“. Zůstala jsem stát s taškami v ruce, psy za sebou a poprvé mě napadlo, že to možná bude větší problém, než jsem si myslela.
Krátce na to mi přišel oficiální mail od výboru domu. Psali, že se množí stížnosti na štěkot psů z mého bytu a že mám situaci „v neodkladném termínu řešit“. Bylo mi trapně, protože jsem měla pocit, že se fakt snažím, a zároveň jsem cítila vztek a bezmoc. Sedla jsem si k tomu večer s blokem a začala si psát všechny možnosti, co můžu reálně změnit, aniž bych jim úplně rozbila režim. Nechtěla jsem je zavírat do klecí ani jim zakazovat projevit strach. Napsala jsem do útulku, poprosila je o kontakt na někoho, kdo rozumí psům v bytech, a oslovila jednu cvičitelku. Domluvily jsme si konzultaci a já se rozhodla, že na nějaký čas budu fungovat víc podle psího rozvrhu než podle svého pohodlí.
Hledání kompromisu mezi stížnostmi a svědomím
Začala jsem je ještě víc unavovat dlouhými procházkami, vstávala dřív, abych je vyvenčila předtím, než lidi v domě začnou chodit do práce. Koupila jsem jim hlavolamy, naučila je rituál, že když odcházím, vždycky dostanou speciální pamlsek v hračce. Mělo je to zabavit a uklidnit. Zároveň jsem si řekla, že nebude fér schovávat se za dveře, a obešla jsem pár nejbližších sousedů. Zazvonila jsem, představila se a normálně jim vysvětlila, že psi jsou staří, mají svoje strachy, hlavně z bouřek a hluku na chodbě, a že se snažím to držet pod kontrolou. Někteří mě odbyli krátkou odpovědí, pár lidí ale reagovalo mileji a jeden pán z vedlejšího vchodu se dokonce nabídl, že je občas přes den vezme ven, protože je v důchodu a stejně chodí na procházky. Celkově se zdálo, že štěkotu ubylo, ale já jsem v sobě stejně pořád nosila napětí a čekala, kdy na mě zase někdo vybafne.
Jedno odpoledne přijel opravář vyměnit vodoměry. Zvonil, bouchal dveřmi, chodil po chodbě sem a tam. Psi to vzali jako útok na náš prostor a spustili šílený koncert. Snažila jsem se je uklidnit, ale moc to nešlo. Najednou jsem z druhé strany zdi slyšela bušení a křik té sousedky, která si stěžuje nejvíc. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozjede panika. Zavřela jsem se na chvíli v koupelně a prostě brečela. Napadlo mě, jestli nejsem sobecká, že si takovou smečku držím v tomhle baráku, kde je slyšet každý krok. Večer jsem dlouho chodila po bytě mezi miskami, pelíšky a hračkami a představovala si, jaké by to bylo, kdybych byla zase sama a měla klid. Jenže už jen ta představa, že bych je musela vrátit nebo se jich nějak „zbavit“, mě fyzicky bolela, jako kdybych měla zradit vlastní rodinu.
Nemoc, zlom v sousedských vztazích a přijetí tlaku
Asi měsíc na to začal jeden z psů vážně hubnout a zhoršily se mu klouby. Začali jsme často jezdit k veterináři, řešili léky, krevní testy. Jednou jsme se takhle vraceli po schodech, on se sotva belhal a já šla krok za krokem za ním, aby nespadl. Zrovna šla kolem ta stejná sousedka. Zastavila se, chvíli se na něj dívala, pak ho pohladila po hlavě a docela tiše řekla, že chápe, že už to má za pár a že je dobře, že není v kotci. Zůstala jsem překvapeně stát. Nebylo to smíření ani velké usmíření, ale něco se tím zlomilo. Od té doby se náš tón změnil, domluvily jsme se aspoň na „klidových hodinách“, kdy se fakt snažím minimalizovat jakýkoli hluk, a já jsem začala dávat na chodbu kobereček, aby se méně rozléhal zvuk drápů. Štěkání úplně nezmizelo a občas si někdo stejně zanadává, ale já jsem přijala, že tenhle tlak k tomu prostě patří. Za ty poslední roky, které jim můžu dát v normálním domově, mi to stojí. A možná se tím učím i já, jak žít mezi lidmi a zároveň si stát za tím, co je pro mě důležité.
