Článek
Když mi Klára napsala, že u nás v kulturáku bude autogramiáda „toho našeho“ herce, nejdřív jsem to jen přelétla očima a odložila mobil. Byl pátek odpoledne, v hlavě mi hučely deadliny z celého týdne a doma mě čekalo ticho po rozchodu, které jsem se snažila nevnímat tím, že pořád něco dělám. Za chvíli přišla další zpráva: že prý musíme jít, když jsme na něm vyrůstaly. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mi chce stát někde ve frontě a tvářit se nadšeně. Nakonec jsem si řekla, že aspoň na hodinu vypadnu z bytu a nebudu přemýšlet nad tím, co všechno nefunguje. Napsala jsem jí, ať se sejdeme rovnou před kulturákem, a vytáhla ze skříně starý DVD obal toho seriálu. Přišlo mi to trochu ujetý, ale zároveň jako jediná věc, která k tomu večeru dávala smysl.
Před kulturákem byla fronta, ale nic šíleného. Spíš takový normální městský dav, hodně ženských kolem třicítky a čtyřicítky, občas nějaký chlap, co dělal doprovod. Klára tam už stála, celá rozsvícená, mávala na mě a hned začala řešit, co mu řekne a jak si stoupne na fotku, aby u toho nevypadala jako blbá. Smála jsem se tomu, ale spíš ze zvyku než z opravdové radosti. V ruce jsem žmoulala ten DVD obal a říkala si, že jestli mě teď někdo vidí, jak tady stojím ve frontě na herce z pubertálního seriálu, tak to musí vypadat hrozně. Zároveň mě u toho trochu hřálo, že jsme to kdysi fakt žraly, psaly si o něm do deníčků a řešily každý díl. Teď jsem spíš hlídala, aby se mi myšlenky nevracely zpátky k práci a k tomu, co se doma rozpadlo. Byla jsem rozhodnutá to dneska neotvírat, ani s Klárou, ani s nikým.
Fronta, nervozita a v hlavě jen prázdné věty
Jak se fronta pomalu sunula dopředu, začala jsem být nervózní, i když jsem si to nechtěla připustit. Z dálky jsem viděla, jak u stolku sedí, podepisuje fotky a usmívá se tím naučeným „jsem rád, že vás vidím“ úsměvem. Občas s někým prohodil dvě tři věty, někdo se s ním objal, někdo jen rychle prošel. V hlavě jsem si zkoušela různý věty, co bych mu mohla říct, a všechny mi zněly trapně. „Vyrostla jsem na vás.“ „Máma vás miluje.“ Nebo nějaký pseudovtipný komentář, který by stejně vyšuměl. Nakonec jsem se v duchu zarazila a rozhodla se, že neřeknu radši nic. Prostě se usměju, podám mu ten obal, on to podepíše, cvakne se fotka, půjdu dál. Blbost na deset vteřin, která zaplní večer.
Když jsme se přiblížily ke stolu, Klára se přede mě automaticky natlačila, prý aby ho měla „ještě čerstvýho“ na fotce, jak se směje. Tak jsem jí podržela mobil, aby měla svůj moment, a připadala si u toho trochu jak náctiletá chůva. Pak přišla řada na mě. Stála jsem tam s mobilem v jedné ruce a s DVD obalem v druhé a najednou jsem si uvědomila, že je mi přes třicet a že mě to celé nějak znejisťuje víc, než bych čekala. Podal mi ruku, vzal si ode mě ten obal, podíval se na něj a usmál se: „To už je muzeum.“ Automaticky jsem se zasmála a něco neurčitě přikývla. Čekala jsem, že to podepíše, pošoupne ke mně, my uděláme jeden rychlý záběr a tím to skončí.
Jedna nečekaná otázka, která změnila večer
Jenže když mi ten obal podával zpátky, zvedla jsem hlavu a on se mi podíval přímo do očí. Úplně obyčejně, bez toho naučeného úsměvu, se zeptal: „A jak se máš?“ Vyskočila ze mě reflexní odpověď, kterou používám všude: „Jo, dobrý.“ Přesně ta věta, kterou říkám kolegům na chodbě, když se jen tak ze zdvořilosti ptají. Čekala jsem, že se zasměje, něco na to plácne a otočí se na další. Jenže on nic. Nepohnul se, nepodíval se za mě na frontu, jen se na mě díval a skoro neznatelně se naklonil blíž: „Ne, myslím fakt. Jak se máš doopravdy?“ V tu chvíli mi úplně ztuhly ruce, najednou jsem nevěděla, kam dát oči a jestli mám stát, nebo se omluvit a utéct. Knedlík v krku, který jsem poslední týdny tlačila dolů, se mi zasekl zpátky.
Neplánovala jsem říct nic. Ale z ničeho nic ze mě vypadlo, že se vlastně nemám dobře. Že jsem čerstvě po rozchodu, v práci nestíhám a že jsem sem šla hlavně proto, abych nemusela být večer sama doma. Slyšela jsem se, jak to říkám, a připadalo mi to absurdní. Stojím před hercem, kterého znám jen z obrazovky, kolem nás fronta lidí s mobily v ruce a já mu tam skládám svoje poslední měsíce do jedné věty. On nijak nedělal, že mě lituje, ani nenasadil soucitný výraz. Jen kývnul, že tohle zná, a klidně řekl, že teď to prostě bolí, ale že nejhorší je tvářit se před všema, že je to v pohodě. A pak se mě zeptal, jestli mám kolem sebe aspoň někoho, s kým jsem fakt upřímná. Tohle mě dorazilo nejvíc, protože odpověď mi v tu chvíli nebyla úplně jasná.
Když obyčejná věta zůstane znít v hlavě
Pak už to šlo rychle. Podepsal obal a připsal „Drž se, bude to lepší“. Podal mi ho, usmál se na mě tak nějak normálně, bez toho pódiového výrazu, a už na něj mluvila další žena z fronty. Klára mě hned za rohem zastavila a začala řešit, jestli je ta fotka dost ostrá a jestli na ní nevypadá moc unaveně. Přikyvovala jsem, koukala na displej a říkala, že v pohodě, ale v hlavě jsem byla pořád u té jeho otázky. Došlo mi, že tohle byla první chvíle za hodně dlouhou dobu, kdy se mě někdo zeptal, jak se mám, a fakt to tak myslel. Nic se tím večer nevyřešilo, doma mě čekalo pořád to samé. Ale cestou domů jsem najednou měla chuť aspoň jedné kamarádce napsat pravdu, místo toho automatického „jo, dobrý“, za které jsem se poslední měsíce tak pečlivě schovávala.
