Článek
Rodila jsem v běžné okresní porodnici, druhé dítě. Myslela jsem si, že už vím, do čeho jdu, ale realita mě stejně semlela. Porod byl dlouhý, vyčerpaný byl i manžel, který nad ránem odjel domů dospat, když mě převezli na pokoj. Malou si odvezly sestry na novorozenecké, já byla úplně mimo. Když mi ji ráno přivezly, pořád jsem byla otupělá, ale hned mi blesklo hlavou, že vypadá jinak než hned po porodu. Připomněla jsem si, že jsem ji v noci vlastně pořádně neviděla, že je jiné světlo, že je miminko nateklé. Nechtěla jsem hned po pár hodinách působit jako hysterická matka, tak jsem ten pocit v sobě spíš zatlačila.
Jenže on nešel pryč. Když jsem si v mobilu zvětšila fotku, kterou manžel rychle vyfotil hned po porodu, ten rozdíl byl ještě zřetelnější. Na fotce měla malá jiný tvar nosu a víc tmavé vlásky než miminko, které mi leželo v postýlce. Pořád jsem si říkala, že světlo dělá hodně a že telefony zkreslují, ale čím víc jsem se na to dívala, tím víc jsem byla nervózní. Nakonec jsem se odhodlala a zeptala se sestry, jestli se třeba děti nemohly někde na vozíčku prohodit, ukázala jsem jí tu fotku. Z její reakce jsem cítila dotčenost, jako kdybych zpochybňovala její práci. Odkázala se na náramky, na jejich systém, naznačila, že jsem po porodu unavená a mám si spíš odpočinout. Na chvíli mě to umlčelo, ale úplně mě to neuklidnilo.
Podezření, které už nešlo ignorovat
Odpoledne jsem v chodbě potkala jinou maminku, která rodila skoro ve stejnou dobu jako já. Všimla jsem si, že v její postýlce leží miminko, které je mnohem tmavší, s rysy, které mi víc připomínaly mého muže než miminko u mě. V hlavě se mi honila věta „myslím, že máte moje dítě“, ale nedokázala jsem ji nahlas vyslovit. Připadalo mi to jako z nějakého špatného filmu a bála jsem se, že budu za blázna. Nakonec jsem se nadechla a opatrně jí ukázala fotku svojí dcery z porodu. Ona mi na oplátku ukázala tu svou. V ten moment nám oběma zmrznul úsměv. Ty děti vypadaly přesně obráceně, než jak jsme je právě měly. Dohodly jsme se, že půjdeme za sestrou společně, protože každá zvlášť jsme si připadaly nejistě, ale dvě mámy s tím samým podezřením už přece někdo musí brát vážně.
Když jsme to otevřely znovu, sestry už byly viditelně nervózní, i když navenek opakovaly, že je všechno v pořádku a že se zbytečně plašíme. Přivolaly doktora, ten si vytiskl nějaké dokumenty z počítače, zkontroloval náramky na našich rukách i na dětech a ujišťoval nás, že systém je nastavený tak, aby k záměně nemohlo dojít. Jenže jakmile začali procházet kartičky u postýlek, narazili jsme na nesrovnalost. U jedné z nich bylo jiné rodné číslo matky, než mám na svém náramku. Kartička se najednou musela rychle přepsat, což na mě působilo spíš jako zakrývání problému než oprava drobnosti. V tu chvíli jsem zavolala manželovi, aby přijel, a druhá maminka udělala to samé. Z malé pochybnosti se stal problém, který už nešlo smést ze stolu tím, že jsme jen přetažené.
Když selže jistota, že „systém nemůže chybovat“
Když dorazili naši muži, začali se dožadovat jasných důkazů, ne jen uklidňujících vět. Nemocnice jako první navrhla zkontrolovat krevní skupiny. Výsledek u jednoho z dětí neseděl s údaji v mé dokumentaci. V tu chvíli už i lékař připustil, že mohlo dojít k chybě, a mluvil o tom, že se udělají DNA testy. Zároveň nás připravoval na to, že to nebude hned. Dohodli jsme se společně s druhým párem a lékaři, že děti zatím zůstanou na oddělení a my v porodnici zůstaneme déle. Představa, že by některá z nás odjela domů s miminkem a v hlavě měla tu tichou větu „možná to není naše“, byla neúnosná.
Čekání na výsledky mi otevřelo oči k něčemu, čeho bych si jinak asi nevšimla, nebo nad čím bych mávla rukou. Jedna sestra mezi řečí zmiňovala, že je jich málo a nestíhají, jiná si posteskla, že vedení přidává jen papíry a formuláře, ale ne lidi. Každou chvíli někdo něco přepisoval v kartách, měnily se štítky na postýlkách, lahvičky s mlékem se přenášely sem a tam, občas nás někdo oslovil cizím jménem. V běžné situaci bych to asi brala jako běžný provoz a únavu, ale v téhle konkrétní chvíli mě to jen víc děsilo. Když přišly předběžné výsledky DNA a potvrdilo se, že holčičky byly opravdu prohozené, všechny ty malé zmatky získaly úplně jinou váhu.
Omluva, hledání viníka a dlouhý návrat k důvěře
Další den si nás pozvalo vedení nemocnice. Omlouvali se, mluvili o individuálním selhání, o tom, že nastaví nové kontrolní mechanismy a projdou postupy. Mezi sebou ale zároveň opatrně naznačovali, čí je to vlastně vina – jednou personál, podruhé „systém“. Na druhém páru bylo vidět, že by nejradši všechno uzavřeli co nejrychleji, aby měli klid a mohli se soustředit jen na svoje dítě. Můj muž naopak mluvil o tom, že by se to mělo řešit i veřejně, aby se nic nezametlo pod koberec. Já jsem se cítila někde uprostřed. Chtěla jsem klid pro naši rodinu, ale zároveň jsem měla silnou potřebu, aby se tohle už žádné jiné mámě nestalo. Nakonec jsme souhlasili s interním šetřením s tím, že chceme vidět konkrétní změny, ne jen obecné fráze.
Ještě jednou jsme se pak sešli s druhou maminkou, abychom si holčičky v klidu předali a nějak si to lidsky ujasnili. Nebylo to nijak dramatické, spíš zvláštně těžké a tiché. Domů jsem si nakonec vezla „správnou“ dceru, ale první týdny jsem na ni koukala s opatrností, kterou bych u druhého dítěte nikdy nečekala. Trvalo mi delší dobu, než jsem si dovolila cítit samozřejmou jistotu, že je opravdu moje. Důvěru v nemocnice od té doby nemám takovou jako dřív. Neznamená to, že bych se bála každého vyšetření, ale ten pocit, že systém je neprůstřelný a nemůže se nic stát, ve mně už prostě není.
