Článek
Sedím v čekárně před soudní síní, v ruce založené papíry k rozvodu a snažím se na to dívat jako na nutnou formalitu. V hlavě si opakuju, že je to vlastně jen administrativní tečka za něčím, co už dlouho nefungovalo. Přemítám o posledních letech, kdy jsme se hádali skoro o všechno – o peníze, kdo co doma dělá nebo nedělá, o jeho mámu a její nevyžádané rady. Říkám si, že jsme prostě oba unavení, že jsme se vyčerpali a dává smysl to ukončit dřív, než se stihneme navzájem úplně semlít. Snažím se soustředit na to, že jsme se přece domluvili, že rozvod je nejlepší řešení. Trochu doufám, že když to dneska půjde hladce, zvládnu se s tím rychleji smířit.
Čekárna, papíry a iluze, že jde jen o formalitu
Petr sedí vedle mě a bezmyšlenkovitě projíždí mobil. Téměř se na mě nepodívá, jen občas zvedne oči, když se otevřou dveře a někdo vyjde ze síně. Vlastně mě to už ani nepřekvapuje, spíš to zapadá do atmosféry posledních měsíců, kdy jsme spolu nijak zvlášť nemluvili, jen jsme vedle sebe nějak fungovali. „Asi to bude chvilka, ne?“ prohodí, aniž by odtrhl oči od displeje. „Snad jo,“ odpovím a připadám si, jako bychom stáli ve frontě na úřadě. Bavíme se jen o tom, jestli bude soudkyně přísná a jak dlouho to asi potrvá. V duchu si připomínám, že s návrhem na rozvod přišel hlavně on, ale že jsme se na tom nakonec shodli. Držím se toho slova „dohodou“ jako nějakého důkazu, že to není jednostranné, že v tom nejsem úplně ta opuštěná strana.
Domluvený příběh před soudkyní a první trhliny
Když nás zavolají dovnitř, najednou mám pocit, že se mi trochu podlamují kolena, i když jsem dosud působila sama na sebe docela klidně. Sedneme si proti soudkyni, po stranách naše právničky, a připadám si jako v cizím příběhu. Soudkyně mluví klidně, formálně, ptá se na základní údaje a pak přijde otázka, proč se chceme rozvést. Vím, co mám říct, jsme na tom přece předem domluvení. Tak začnu automaticky vysvětlovat, že máme dlouhodobé konflikty, že se neshodneme v představách o fungování domácnosti a trávení času, že jsme oba vyčerpaní a nedaří se nám to vyřešit. Slyším, jak se mi na začátku trochu třese hlas, ale po pár větách se srovnám a jen odříkám to, na čem jsme se doma domluvili. Říkám si, že až tohle skončí, začnu si zvykat na nový režim a bude to jasnější.
Pak dostane prostor Petr. Ze začátku jsem v klidu, čekám, že řekne v podstatě totéž, možná to jen trochu zformuluje jinak. Ale už po prvních větách mi dojde, že to tak úplně nebude. Nezůstane jen u hádek a rozdílných představ. Řekne, že se ve vztahu necítí být už několik let, že vedle mě žil spíš ze setrvačnosti. Použije přesně to slovo, které mě píchne do žaludku. Pokračuje tím, že už dlouho nemá potřebu se mnou něco sdílet, že se cítí spíš jako spolubydlící než partner. Najednou méně mluvím a víc poslouchám, jak se před cizími lidmi rozebírá náš vztah. Připadá mi, jako bych seděla někde v publiku a poslouchala popis nějaké kauzy, která se mě sice týká, ale zároveň jako by šlo o někoho jiného.
Jedna věta, která změní význam celého rozvodu
Největší rána přijde ve chvíli, kdy mezi tím vším docela věcným tónem prohodí, že už rok žije s jinou ženou a že i kvůli ní chce mít věci vyřešené. Neřve to, neomlouvá se, prostě to konstatuje. Ta krátká věta „mám někoho jiného“ se mi zaryje do hlavy tak silně, že na chvíli přestanu vnímat, o čem se mluví dál. Vidím, jak soudkyně něco říká, jak si něco zapisuje, ale ke mně se to pořádně nedostává. Do té doby jsem si fakt myslela, že náš problém jsou hlavně hádky, únava, to, že jsme každý někde jinde v představách o životě. Něco, co se nám prostě nepovedlo ustát. Teď mi najednou dochází, že pro něj to už dávno skončilo jinak, ještě než se ty hádky vyhrotily, a že jsem to buď nechtěla vidět, nebo jsem na to nebyla připravená.
Jednání nějak doběhne do konce, slyším jen útržky, souhlasím s návrhy, odpovídám na otázky. Když vyjdeme na chodbu, mám pocit, jako bych vyšla z jiného světa, i když je to pořád ten samý barák a ty samé dlaždice jako před hodinou. Lidi kolem nás chodí jako vždycky, ale já mám v hlavě zvláštní prázdno. Zastavím ho ještě před schody a skoro šeptem ze sebe dostanu: „Myslel jsi to vážně? Jak dlouho to takhle je?“ Potřebuju nějaké datum, pevný bod, od kdy jsem žila v jiné představě, než byla realita. On se na mě poprvé za celý den podívá přímo, bez toho odtažitého výrazu a řekne: „Znám ji asi rok a půl. Nechtěl jsem přilévat olej do ohně.“ Ta věta mě ještě víc bolí. Zároveň se mi ale v hlavě začnou skládat různé drobnosti z poslední doby do jiného obrazu – jeho častější odchody z domu, zvláštní ztišení, když mu někdo psal, odtažitost, kterou jsem si vysvětlovala jen únavou.
Cesta z soudu a jiné datum konce vztahu v hlavě
Cestou domů sedím v tramvaji u okna a koukám ven, ani pořádně nevím, kde vystoupím. Snažím se pobrat, že důvod našeho rozvodu není jen nějaký neurčitý „nesoulad“ a neschopnost domluvit se, ale jeho rozhodnutí odejít ode mě už dávno, jen jsem o tom oficiálně nevěděla. V hlavě si přehrávám poslední rok a půl a přemýšlím, kolikrát jsem měla pocit, že se něco mění, ale radši jsem to přehlušila vysvětlením, že je jen přetížený v práci nebo že máme náročné období. Bolí to víc, než jsem čekala, protože už nejde jen o rozvod na papíře, ale o vědomí, že jsem nějakou dobu žila ve vztahu, který v jeho hlavě neexistoval. Zároveň je v tom ale zvláštní úleva. Najednou to nemá mlhavý název typu „už to neklape“, ale konkrétní důvod, který můžu pojmenovat. Domů dojdu s pocitem, že náš vztah fakticky skončil už dávno před dneškem, jen já jsem si to až v té soudní síni poprvé naplno přiznala.
