Článek
Byl pátek večer po týdnu, kdy jsem měla pocit, že se v práci všechno sype. Byla jsem vyčerpaná, ale zároveň jsem cítila, že když zůstanu sama doma, budu se jen přehrabovat v hlavě v mailech a úkolech. Domluvila jsem se s Anet, že zajdeme „na jedno“ do baru, kam jsme občas chodily. Znaly jsme to tam, nikdy se tam nic nestalo, barmani nás poznávali. Sedly jsme si ke stolku kousek od baru, objednaly si víno a začaly probírat všechno, co se za ten týden nahromadilo. Práce, vztahy, drobné křivdy, co člověk polyká a pak potřebuje někomu odvyprávět. Všude kolem normální páteční ruch, hlasitější hudba, smích, skleničky. Nic, co by mě zneklidnilo.
Okamžik, který vypadal úplně normálně
Po první skleničce jsme si daly ještě jednu. Nebyl to žádný tah, obě jsme věděly, že ráno musíme vstávat, já jsem navíc byla fakt unavená. V jednu chvíli jsem se zvedla na záchod a nechala skleničku stát na stole, tak jako to člověk dělá úplně automaticky. Koukaly jsme předtím kolem sebe, u vedlejšího stolu seděla parta chlapů, jeden z nich na nás párkrát koukl, ale zažila jsem to tolikrát, že jsem tomu nevěnovala pozornost. Když jsem se vrátila, sklenička stála na stejném místě, víno vypadalo úplně stejně. Sedla jsem si, napila se a víc jsem řešila, v kolik budu muset ráno vstát, než jestli je můj drink v bezpečí.
Asi po deseti, patnácti minutách jsem začala cítit, že je něco jinak. Nejdřív jsem to brala jako klasickou únavu a rychlejší opilost na prázdný žaludek. Jenže ten pocit nabíral na síle tempem, které mi nedávalo smysl. Začala se mi motat hlava, obraz se rozmazával, měla jsem problém zaostřit na Anet, která na mě najednou koukala úplně jiným pohledem a ptala se, jestli je mi dobře. Snažila jsem se to zlehčit, ale musela jsem jí přiznat, že mi je divně. Vstala jsem, že půjdu na záchod, a měla jsem problém dojít pár metrů rovně. Od té chvíle si pamatuju jen útržky. Její ustaraný obličej, dlaždičky na zemi, vlastní nohy, které jsem skoro necítila. A pak tmu.
Probuzení v cizí bundě a pocit, že tělo není moje
Krátce jsem se probrala někde v zadní části baru na gauči. Pod hlavou jsem cítila cizí bundu, někdo se mi ji tam snažil upravit, Anet byla kousek ode mě a do telefonu říkala něco o záchrance. Cítila jsem těžké ruce i nohy, nebyla jsem schopná zvednout se, jako by moje tělo patřilo někomu jinému. V hlavě jsem ale měla úplně jasno v jedné věci: tohle není normální opilost. Slyšela jsem kousky vět, barman opakoval, že jsem měla jen dvě skleničky, a ptal se, jestli jsem něco nebrala. Hrozně mě to naštvalo, protože jsem věděla, že ne, ale nedokázala jsem to pořádně říct nahlas. Jazyk jsem měla jako dřevo. Ten pocit, že nejsem schopná vysvětlit, co se se mnou děje, pro mě byl v tu chvíli skoro horší než fyzický stav.
Cesta v sanitce byla rozmazaná. Vybavuju si tlak manžety na ruce, světla nad sebou a hlas, který se mě pořád dokola ptal na jméno, datum narození a jestli jsem si něco nevzala. Odpovídala jsem napůl, mezi tím jsem zase upadala do polospánku. V nemocnici to pokračovalo podobně. Krev, základní vyšetření, otázky, jestli jsem si nemohla vzít něco dobrovolně. Část mě se cítila trapně, jako bych se musela obhajovat, ale zároveň jsem chápala, že to potřebují vyloučit. Anet seděla vedle, snažila se jim popsat večer v baru, opakovala, že mě zná, že bych si nic sama nevzala. Já jsem ležela na lůžku, koukala do zářivek na stropě a snažila se vzpomenout si na moment, kdy se to celé zlomilo.
Když varovné články přestanou být jen cizí zkušenost
Ráno za mnou přišla doktorka a klidným hlasem mi řekla, že v krvi našli stopy látky, kterou jsem do té doby znala jen z článků o „obarvených“ drincích. V tu chvíli mi to docvaklo. Ta chvíle, kdy jsem nechala skleničku na stole. Ten chlap u vedlejšího stolu, který na nás koukal trochu moc dlouho. Ten rychlý nástup příznaků, který se nedal vysvětlit jen vínem a únavou. Nejdřív jsem cítila šok a odpor z toho, že někdo cizí zasáhl do mého těla takovým způsobem, aniž by ho zajímalo, co se mnou bude. Pak se to změnilo v hněv. A v rozhodnutí, že to nechci jen přejít s tím, že „se nic nestalo“.
K lůžku přišli policajti, sepsali se mnou i s Anet protokol. Ptali se na bar, na čas, na to, kde jsme seděly, kdo byl kolem, jestli si pamatuju nějaký konkrétní detail. Bylo frustrující pořád opakovat, že si přesně ty hodiny, kdy se to muselo stát, vybavuju jen útržkovitě. Bála jsem se, že bez toho se stejně nic nevyšetří. Zmínili, že si vyžádají kamerové záznamy z baru. Barman, který večer situaci spíš shazoval na alkohol, najednou působil mnohem vážněji. Když jsem pak odcházela domů s papírem z nemocnice v ruce a těžkou únavou v těle, uvědomila jsem si, že se mi jeden obyčejný páteční večer navždycky spojí se strachem nechat drink bez dozoru, i kdyby to mělo být jen na minutu.
