Článek
Seděla jsem večer v kuchyni, uklízela po večeři a snažila se dohnat nějaké maily do práce, když se syn objevil ve dveřích s mikinou v ruce. Věcně mi oznámil, že jde k Ondrovi „dodělat projekt do školy“ a že asi přijde kolem desáté. V tu chvíli mi hlavou jen problesklo, že o žádném projektu se poslední dny nezmiňoval a že už několikátý večer za sebou tráví „u Ondry“. Napadlo mě se zeptat, ale poslední měsíce máme doma dost napjatou atmosféru a hádáme se i kvůli maličkostem. Manžel byl zrovna na noční, takže jsme byli doma jen my dva a mně přišlo důležité nedělat z toho hned výslech. Přemohla jsem se, jen jsem kývla a řekla, ať si vezme klíče. Jakmile za ním ale bouchly dveře, ten neklid ve mně nezmizel, jen se tak trochu stáhl někam do pozadí, kde bzučel celou dobu.
Jedna zpráva, která změnila všechna „u Ondry“
Asi po hodině jsem mu zavolala s docela praktickou prosbou. Napadlo mě, že by se mohl cestou domů stavit v obchodě pro chleba, protože jsme ho zapomněli koupit. Mobil měl ale vypnutý nebo nedostupný. Zopakovala jsem si pro sebe, že možná sedí někde ve sklepě, kde nemají signál, nebo že má telefon vybitý. Nechtěla jsem hned malovat čerty na zeď. Za chvíli mi ale přišla zpráva od Ondrovy mámy kvůli nějakému školnímu e‑mailu pro rodiče. Odpověděla jsem jí a ona v další zprávě jen tak mimochodem napsala, že Ondra je od pátku u babičky a vrací se až v neděli. V tu chvíli se ten můj vnitřní neklid zvedl naplno. Všechna předchozí „u Ondry“ najednou začala vypadat jinak a já jsem si připadala, jako by mi někdo podsunul nový dílek do skládačky, kterou jsem doteď nechtěla moc skládat.
Po chvíli chození po bytě sem a tam jsem skončila v synově pokoji. Říkala jsem si, že kdyby bylo nejhůř a já ho pořád nemohla zastihnout, potřebuju na někoho ze třídy kontakt. Rozhlížela jsem se, jestli nenajdu něco v poznámkách nebo v počítači. Nebyl to žádný promyšlený plán, spíš nervózní snaha něco dělat. Vzala jsem do ruky jeho batoh s tím, že mu aspoň vyndám krabičku od svačiny, a sama sobě jsem to tak nahlas okomentovala, abych si nepřipadala jako úplný špion. Na dně batohu jsem nahmátla zmuchlanou jízdenku do jiného města s čerstvým datem. Vedle byla účtenka z baru ze stejného dne, přesně z toho večera, kdy mi tvrdil, že byl u Ondry. U počítače měl zároveň otevřený chat, kde stálo něco jako „v osm u starý fabriky, vemte flašky“. Sedla jsem si na jeho židli, držela v ruce tu jízdenku a účtenku, koukala na ten kousek chatu a cítila, jak se mi úplně stáhne žaludek.
Čekání na klíče v zámku a první konfrontace
Rozhodla jsem se mu už nevolat, protože jsem měla pocit, že bych stejně z jeho hlasu nic nevyčetla a že by jen začal vymýšlet další historku. Sedla jsem si do obýváku a čekala. Hodiny se měnily na displeji a já poslouchala každý zvuk na chodbě. Kolem jedenácté jsem konečně slyšela klíče v zámku. Vešel dovnitř, pozdravil takovým obyčejným tónem a rychle se snažil proběhnout do pokoje. Z oblečení byl ale cítit cigaretový kouř a sladký, nepříjemný pach nějakého levného alkoholu. Zastavila jsem ho v předsíni a co nejklidnějším hlasem se zeptala, jak bylo u Ondry a jak dopadl ten projekt. Bez zaváhání začal vyprávět, jak si dali pizzu a koukali na film. V tu chvíli jsem bez komentáře položila na botník před něj tu jízdenku a účtenku. Ztichl a podíval se na to, jako kdyby se mu na chvíli zastavil čas.
Nejdřív úplně zkoprněl, jen tam stál. Pak se chytil první věty, která ho napadla – že to není jeho, že to jen našel. Začal být drzý, uhýbal pohledem, působil spíš zahnaně než vyloženě vzdorovitě. Řekla jsem mu, ať si sedne, a sama jsem se musela zhluboka nadechnout, protože se mi třásl hlas. Snažila jsem se nekřičet a jen se ho ptala, kde opravdu byl. Chvíli mlčel, pak z něj po kouskách začalo lézt, že s partou starších kluků jezdí vlakem do jiného města k opuštěnému skladu na okraji. Že tam posedávají, pijí a někteří zkouší trávu. Podíval se na mě a řekl, že mi o tom nemohl říct, protože bych mu to samozřejmě zakázala. Přiznal, že se tam cítí „jako někdo“, že nechce být ten nudný, co chodí domů v devět, zatímco ostatní zůstávají venku.
Když rupnou nervy a pak přijde ráno
V tu chvíli mi ruply nervy. V hlavě se mi rozběhly všechny možné scénáře. Začala jsem na něj křičet, že skončí jako alkoholik, že ho někdo okrade, zbije, že se mu něco stane cestou. Měla jsem pocit, že vůbec nechápe, jak moc je to celé nebezpečné. Smetla jsem z botníku na zem tu jízdenku i účtenku, jako bych se jich potřebovala zbavit. Hned potom na mě dolehlo, co dělám, a rozbrečela jsem se. Sedla jsem si na židli v předsíni a mezi slzami mu řekla, že mě víc než ty flašky a cigarety bolí to, jak dlouho mi lhal do očí. On se rozplakal taky a mezi vzlyky opakoval, že to neměl jak zastavit, že kdyby začal „dělat mimino“, z té party by ho vyhodili. V tu chvíli jsem před sebou neviděla jen drzého puberťáka, ale kluka, který balancuje mezi tím, že nechce být doma za malého, a strachem, že mu už nikdy nebudeme věřit.
Druhý den jsme si k tomu sedli všichni tři, i s manželem. Bylo jasné, že to nemůžeme jen přejít. Řekli jsme mu konkrétně, jaká budou pravidla: žádné výlety do toho města, žádné „staré fabriky“, návrat domů v devět. Domluvili jsme se, že když nebude vědět přesně, s kým je, má radši zůstat doma. Dali jsme mu také najevo, že od něj čekáme úplnou pravdu, i když to pro něj bude nepříjemné, a že pokud se ještě jednou ukáže podobná lež, půjde místo prázdnin na brigádu a přijde o počítač i telefon. Zároveň jsem navrhla, že může domů zvát kluky, které známe, a domluvila jsem mu konzultaci u školní psycholožky, protože jsem měla pocit, že v tom hodně hraje roli tlak party a jeho vlastní nejistota. Důvěra mezi námi dostala trhlinu, to jsem cítila při každé větě, kterou jsme si říkali. Ale zároveň jsem poprvé měla trochu jasnější představu, v jaké jiné realitě se poslední měsíce pohyboval. A místo toho, abych si jen domýšlela, jsem si mohla říct, že teď je na nás, jak s tím naložíme a jestli mu z toho prostředí opravdu pomůžeme najít cestu ven.
