Článek
Když jsme po pohřbu došli od smuteční síně k mámě domů, byli jsme všichni úplně vyčerpaní. Nikdo moc nebrečel, spíš jsme byli ztuhlí a ticho. Seděli jsme v kuchyni, někdo si dal pivo, někdo kafe, hrnky cinkaly o stůl, ale jinak se skoro nemluvilo. Já jsem automaticky začal dělat to, co vždycky – vařit čaj, odnášet nádobí, nabízet, kdo co chce. Ne proto, že bych měl energii, ale protože jsem měl pocit, že musím něco dělat, jinak se rozsypu. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku: teď musíme hlavně nějak podržet mámu, prakticky zvládnout ty první dny, vyřídit papíry, pohřeb, účty. Že se prostě semkneme a budeme to řešit spolu.
Starý mobil, tiché cvakání a jedna zpráva
Po chvíli se máma zvedla a beze slova odešla do ložnice. Myslel jsem, že si jde jen odpočinout, ale za chvíli se vrátila s tátovým starým tlačítkovým mobilem v ruce. Ten telefon měl roky, nikdy nechtěl dotykový. Máma řekla, že ho chce projít a pak vyhodit, aby jí tu nepřipomínal nemocnici. Sedla si ke stolu, začala v tom mobilu něco mačkat a bylo slyšet jen tiché cvakání tlačítek. Nikdo se jí na nic neptal. Po pár minutách ale úplně ztuhla. Přestala mačkat, jen koukala na displej. Pak tiše řekla, ať se podívám, a podala mi ten telefon. Na obrazovce byla otevřená zpráva od táty, poslaná den předtím, než skončil v nemocnici. Psalo se tam, že má dceru Lucii a že jí roky v tajnosti posílal peníze. Jen ten holý fakt, bez vysvětlování. Chvíli jsem na to jen koukal a hlava mi to odmítala přijmout.
V místnosti najednou jako by všechno ztěžklo. Nikdo nic neříkal, ale bylo cítit, jak to na všechny dopadlo. Máma začala opakovat, že to musí být nějaký omyl, že určitě nevěděl, co dělá, že byl po lécích. Bylo na ní vidět, jak se jí sesouvá celý dosavadní život, který s ním prožila. Moje mladší sestra to neudržela a vybuchla. Začala křičet, že proto nikdy nebyly peníze na dovolenou, na věci, které jsme si jako děti přáli, a že nás táta celou dobu tahal za nos. Já jsem byl v šoku, v hlavě prázdno a zároveň milion otázek. Snažil jsem se mluvit klidně a říkal jsem, že nejdřív musíme zjistit, co je pravda, kdo ta holka vlastně je a jak dlouho to trvalo. Že z jedné zprávy po pohřbu nemůžeme hned přesně vědět, co se stalo.
Když se z otce stanou účty, křivdy a dědictví
Strýc s tetou, kteří tam s námi taky seděli, to okamžitě vzali z druhé strany. Začali řešit, jestli té Lucii táta něco odkázal a jestli nás neokradl i v závěti. Strašně rychle se z toho stalo téma majetku a peněz. Měl jsem pocit, že se máma té představy, že jsme byli okradeni, chytla jako záchranného lana. Jako by pro ni bylo jednodušší uvěřit tomu, že nás finančně poškodil, než připustit, že ji roky podváděl a měl někde další dítě. Rozjela se prudká hádka, kde se přes sebe mluvilo o dědictví, dluzích, účtech a o tom, co všechno by přece táta „nikdy neudělal“ a co naopak určitě udělal. Seděl jsem uprostřed toho a bylo mi fyzicky špatně. Měl jsem pocit, že se z otce během jedné hodiny stal jen soubor účtů, tajemství a možných křivd. Jako by už nikomu nešlo o to, kdo vlastně byl.
Když se to po nějaké době trochu uklidnilo, přestal jsem to jen tiše poslouchat a navrhl jsem, že bychom Lucii mohli aspoň napsat. Že potřebujeme vědět, co se dělo, a že je to taky jenom dítě, které si nevybralo, do čeho se narodilo. V tu chvíli se na mě skoro všichni otočili. Máma na mě vyjela, že se stavím na jeho a její stranu proti vlastní rodině. Sestra se k ní okamžitě přidala a řekla, že jestli tu holku kontaktuju, tak ať s nimi nepočítám. Snažil jsem se vysvětlit, že mi nejde o obhajobu táty, ale o to pochopit situaci a nenechat to na dohadech a představách. Jenže čím víc jsem se snažil mluvit racionálně, tím víc to znělo, jako bych je přesvědčoval, že táta byl vlastně v pohodě a že se na něj máme dívat shovívavě.
Rozpad odpoledne, rodiny i jistot
Zbytek odpoledne se postupně rozpadl na několik menších hádek a uražených tich. Máma se zavřela v ložnici a nechtěla s nikým mluvit. Sestra se mnou přestala komunikovat úplně, neodpovídala, když jsem na ni mluvil. Strýc s tetou si mě párkrát vzali stranou a radili mi, ať „nedělám vlny“, ať do ničeho nešťourám, že teď je nejdůležitější udržet rodinu pohromadě. Já jsem se cítil jako v cizím bytě s cizími lidmi, přestože jsem je znal celý život. V jednu chvíli jsem prostě vzal bundu, řekl, že potřebuju na vzduch, a odešel. Nikdo se ani nezeptal, kam jdu a jestli jsem v pohodě. Před barákem mě napadlo, že je to poprvé, kdy mi opravdu došlo, že táta už nikdy nezvedne telefon a neřekne mi, co z toho je pravda a jak to ve skutečnosti bylo.
V dalších dnech jsem se snažil mámě volat a psát. Někdy telefon vůbec nezvedla, jindy byl na druhém konci hlasem úplně někdo jiný, odpovídala stručně, spíš technicky. Na zprávy reagovala jedním slovem, nebo vůbec. Jednoho dne jsem zjistil, že mě sestra vyhodila z rodinné skupiny na mobilu a napsala mi, že až přestanu „kopat za to jeho děcko“, tak se můžeme bavit. V tu dobu jsem už byl dočasně nastěhovaný v tátově bytě, abych vyřídil věci po něm, ale do detailů jsem to nijak neřešil, jen jsem procházel základní věci, papíry, schránku. Večer jsem tam seděl sám, obklopený jeho věcmi a mlčením telefonu. Došlo mi, že jsem nepřišel jen o otce. V tuhle chvíli jsem přišel i o zbytek rodiny a zůstal jsem v tom sám, bez šance se někoho z nich na cokoliv normálně zeptat.
