Článek
Ráno sedím na dřevěné lavici před jednací síní, v ruce mačkám složku s papíry, až se mi kroutí okraje. Srdce mi buší tak nahlas, že mám pocit, že to musí slyšet i lidi kolem. Vedle mě moje právnička působí, jako by šla na běžnou poradu, jen si občas něco dopíše do poznámek a zkontroluje hodinky. Naproti na druhé lavici sedí můj bývalý partner s advokátem, on se směje do telefonu, nohama si pohupuje, jako by čekal na kamaráda do hospody. Mně se v hlavě pořád dokola vrací jen jedna věc: jde o to, kde budou děti žít. Přemlouvám sama sebe, že se nesmím sesypat, že nesmím brečet, že musím působit rozumně, jinak to bude proti mně.
Když nás zavolají dovnitř, ta místnost na mě působí menší a studenější, než jsem si představovala. Soudkyně nás nejdřív nechá představit, shrne, že on žádá střídavou péči a já s tím nesouhlasím, a hned na začátku nám připomene, že tu nejde o náš rozchod, ale o děti. Jeho právník dostane slovo jako první. Mluví plynule, sebevědomě, z něj dělá téměř ukázkového otce, který je připravený se vším pomáhat, který má s dětmi hluboký vztah a kterému prý bráním ve styku. Ze mě naopak vykresluje hysterku, co se neumí smířit s koncem vztahu a používá děti jako zbraň. Sedím, koušu se do rtu, v hlavě si přehrávám, co chci říct, a pořád si opakuju, že musím mluvit klidně a věcně, i když mám chuť se ohradit každou druhou větu.
Když se běžný den změní v souboj o budoucnost dětí
Když přijdu na řadu, mám najednou úplně sucho v krku, ale nějak to ze sebe dostanu. Popisuju, jak vypadá běžný týden s dětmi – kdo je ráno budí, kdo je vodí do školy, kdo vyzvedává z družiny a z kroužků, kdo je bere k doktorovi. Vysvětluju, že poslední měsíce tohle všechno dělám prakticky sama, že on si často bere děti později, než je domluvené, nebo na poslední chvíli ruší víkend, protože má práci nebo jiné plány. Snažím se držet jen konkrétních situací, nepopisovat naše hádky, nemluvit o tom, jak se ke mně choval jako partner. Když se mě soudkyně zeptá, proč nesouhlasím se střídavou péčí, říkám, že děti potřebují stabilní režim, jedno domovské prostředí a že se bojím, že by se u něj přizpůsobovaly hlavně jeho směnám a ne svým potřebám.
Pak dostane slovo on. Ze začátku mluví přesně tak, jak jsem čekala. Klidně, vyrovnaně, používá formulace, které zní jako naučené: že děti miluje stejně jako já, že se chce podílet na jejich výchově, že střídavá péče je podle něj „nejspravedlivější řešení“ pro všechny. Soudkyně mu ale začne pokládat konkrétnější otázky. Kdo s nimi byl poslední půlrok u zubaře. Kdo chodí na třídní schůzky. Kdo s nimi dělá úkoly. Tam už se začíná lehce zadrhávat, chvílemi působí nejistě. Moje právnička si všimne, že několikrát sám od sebe zmiňuje peníze – kolik platí na děti, kolik stojí kroužky, jak ho to finančně zatěžuje. V jedné chvíli se ho napřímo zeptá, jestli v jeho tlaku na střídavou péči nejde spíš o alimenty než o děti. On zrudne, naštve se a vyletí z něj: „Já jim nebudu platit deset tisíc měsíčně, to radši ať jsou ob tejden u mě.“
Okamžik, kdy jedna věta odkryje skutečné motivy
V té chvíli jako by něco prasklo. V síni je najednou úplné ticho, i obyčejné cvakání klávesnice se na chvíli zastaví. Zapisovatelka zvedne hlavu, moje právnička na mě jen krátce pohlédne a já v tom pohledu čtu, že přesně na tohle čekala. Jeho advokát si dá ruku na čelo, tváří se, jako by doufal, že by šla ta věta vzít zpátky. Soudkyně se na něj upřeně podívá a pomalu tu větu zopakuje, jestli to tak opravdu myslel. On začne koktat, že to myslel jinak, že se nechal unést, že jde samozřejmě hlavně o děti. Ale v tu chvíli mám pocit, že všem v místnosti došlo, co za motiv v něm celou dobu sedí, a že to z něj prostě vylezlo.
Od té chvíle je změna ve vedení jednání skoro hmatatelná. Soudkyně řekne, že má dojem, že se tu až příliš řeší finance a až moc málo potřeby dětí. Když pak znovu mluvím já, ptá se podrobněji na to, jak děti reagují na hádky, na přechody mezi domácnostmi, na změny režimu. Mám pocit, že mi najednou mnohem víc naslouchá, ne jen formálně. Otevřeně řekne, že v tuto chvíli střídavou péči nevidí jako vhodnou, že podle ní není nastavená komunikace mezi rodiči tak, aby z toho děti těžily. Oznámí, že si vyžádá znalecký posudek z oboru dětské psychologie a že do té doby vydá předběžné opatření: děti zůstávají v mojí péči, s tátou se budou vídat pravidelně, ale bez střídání bydliště po týdnech.
Co zůstane po skončeném jednání v hlavě i v těle
Když jednání skončí, vyjdeme na chodbu a on okamžitě začne nadávat, že ho „podrazili“, že je to celé komplot, že si mě soudkyně předem oblíbila. Já už ale vím, že rozhodující byla jeho vlastní pusa. Jsem úplně vyčerpaná, klepou se mi ruce, mám rozmazanou řasenku, ale poprvé po dlouhé době cítím, že někdo opravdu slyšel, o čem to celé je. Po cestě domů sedím v tramvaji, koukám z okna a v hlavě mi pořád dokola zní ta jeho věta a to ticho, které po ní nastalo. Dochází mi, jak někdy jedna blbě vyřčená věta dokáže nahlas ukázat to, co se měsíce jen tušilo, a úplně změnit průběh soudu, kde jde o to nejdůležitější – o vlastní děti.
