Článek
Byla sobota po obědě a já měla konečně volné odpoledne na to, abych dojela na větší nákup. Jela jsem sama, chtěla jsem prostě nakoupit na pár dní dopředu a mít klid. Na parkovišti u centra byl docela provoz, pár minut jsem kroužila mezi řadami a hledala volné místo. Nakonec jsem našla jedno mezi dvěma auty. Nebylo nijak extrémně úzké, ale ani takové to pohodlné místo, kde je kolem vás metr prostoru. Zaparkovala jsem, snažila se to srovnat co nejvíc rovně, mrkla do zpětného zrcátka, jestli někomu nečouhám do vjezdu. Všechno vypadalo v pohodě. Vypnula jsem motor, vzala si tašky a šla dovnitř. Auto jsem nijak nefotila, nic zvláštního jsem nekontrolovala, prostě běžná rutina, nad kterou člověk moc nepřemýšlí.
V obchodě jsem strávila asi hodinu a půl. Soustředila jsem se jen na to, co potřebujeme domů, a na to, abych nic nezapomněla. Když jsem se pak se dvěma těžkými taškami vracela zpátky na parkoviště, měla jsem v hlavě jen to, jak to všechno dotáhnu domů a jestli jsem to nepřehnala s množstvím. Už z větší dálky mi ale něco na autě nesedělo. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, myslela jsem, že mě jen klame světlo nebo že vedle stojí jiné auto, než když jsem přijela. Až když jsem došla blíž, došlo mi, že je něco opravdu špatně. Boční zrcátko na straně u řidiče viselo dolů a drželo jen na kousku plastu. Chvilku jsem na to jen koukala a v hlavě úplné prázdno. Žádná jasná myšlenka, jen takový zvláštní šok. Pak jsem si všimla papírku za stěračem a na vteřinu se mi ulevilo. Napadlo mě, že dotyčný nechal kontakt a že to bude „jen“ opruz s pojišťovnou a servisem.
Vzkaz za stěračem úplně změnil situaci
Položila jsem tašky na zem, vytáhla ten papírek a začala číst. Čekala jsem něco jako omluvu, jméno, číslo, prostě základní snahu to nějak vyřešit. Místo toho tam bylo pár vět o tom, že takhle zaparkované auto nemá na silnici co dělat a že mám příště přemýšlet, než někam vlezu. Bez podpisu, bez telefonu, jen moralizující text. V tu chvíli jsem si to okamžitě poskládala tak, že dotyčný mi zrcátko urval, když vyjížděl, naštval se na mě, protože mu tam moje auto „překáželo“, a místo aby vzal odpovědnost, potřeboval si ještě kopnout. Ta krátká úleva zmizela během vteřiny a vystřídal ji vztek a bezmoc. Stála jsem tam s tím papírkem v ruce, zrcátko viselo, tašky u nohou a měla jsem chuť ten lístek roztrhat a zahodit. Zároveň jsem ale cítila, že bych ho neměla vyhodit, že je to jediná stopa, co mám, i když mi vlastně k ničemu není.
Chvilku jsem jen obcházela auto a koukala, jestli není odřený i bok nebo dveře. Snažila jsem se odhadnout, jak velká škoda to asi bude, a bylo mi jasné, že to nebude úplná maličkost. V hlavě se mi motalo několik možností, co dál. Nakonec mě napadlo zajít zpátky do obchodního centra na informace a zeptat se, jestli mají na parkovišti kamery a jestli by šlo zjistit, kdo stál vedle mě. Naložila jsem tašky do kufru, zrcátko jsem se pokusila aspoň trochu přitlačit zpátky, aby úplně neplandalo, a vydala se zpátky dovnitř. Na informacích mi paní vysvětlila, že podobné věci řeší ostraha parkoviště, a zavolala pro mě jejich pracovníka. Ten mě odvedl dozadu do malé kanceláře, kam běžně lidi nechodí.
Hledání viníka na kamerách a rozhodování, co dál
Tam mi vysvětlil, jak to funguje s kamerami. Řekl mi, že parkoviště sice mají pokryté, ale záběry nejsou úplně detailní a že mi nemůže jen tak pustit záznam, když nemám oficiální oznámení na policii. I tak se mnou ale prošel čas, kdy jsem na parkoviště přijela, podle parkovacího lístku a toho, jak jsem mu zhruba popsala svoje místo. Na monitoru jsme si orientačně prošli záznam. Bylo tam vidět auto, které stálo vedle mě a pak z místa vyjíždělo hodně blízko u mého auta. Z toho, co jsem viděla, mi to celé dávalo smysl. SPZ ale nebyla na první pohled úplně čitelná, obraz byl moc hrubý na to, abych ji přečetla já. Ostraha mi nabídla, že když podám oznámení na policii, můžou si policisté záznam oficiálně vyžádat, a dali mi kontakt a stručné potvrzení o tom, že jsem tam s poškozením auta byla.
Když jsem z té kanceláře vyšla, chvíli jsem zvažovala, jestli má smysl tam čekat na policii přímo na místě a řešit to hned. Představa, že tam budu sedět další hodinu nebo dvě, pak vypovídat a následně se ještě dohadovat s pojišťovnou, mě ale docela děsila. Připadalo mi, že na to už v tu chvíli nemám sílu. Rozhodla jsem se to aspoň pořádně zadokumentovat. Vrátila jsem se k autu, všechno jsem nafotila mobilem – zrcátko z několika úhlů, místo na parkovišti, kde jsem stála, i ten papírek se vzkazem. Řekla jsem si, že oznámení podám druhý den online a pak to budu řešit hlavně přes pojišťovnu.
Vztek, rezignace a ponaučení do příště
Cestou domů ve mně pořád bublal vztek, ale už v tom byla i taková rezignace. Měla jsem pocit, že některým lidem prostě chybí základní zodpovědnost a že s tím nic nenadělám. Přemítala jsem, jestli jsem opravdu stála tak blbě, jak mi ten člověk napsal, nebo jestli to jen použil jako výmluvu, aby nemusel přiznat chybu. Zpětně jsem si říkala, že příště si auto po zaparkování radši aspoň vyfotím, hlavně když budu stát někde těsněji. A taky že odteď nebudu automaticky brát lístek za stěračem jako znamení, že někdo férově nechal kontakt. Ukázalo se, že z takového vzkazu může vylézt úplně něco jiného, než by člověk čekal.
