Článek
Seděla jsem v kanceláři u počítače, bylo pozdní odpoledne a já se už poněkolikáté snažila dodělat ten náš nekonečný report. Všichni jsme ho nesnášeli, zabíral nám hodiny a pořád se v něm něco rozbíjelo. V jednu chvíli mě napadlo, že by se ten proces dal udělat úplně jinak, jednodušeji. Otevřela jsem si nový soubor a začala si narychlo načrtávat, jak by to mohlo fungovat. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi to dávalo smysl a měla jsem z toho dobrý pocit. Ještě ten den jsem mezi řečí ukázala poznámky kolegyni, se kterou sdílím stůl. Jen tak, aby mi řekla, jestli mi tam něco neuniká.
Vzala si to ode mě, prolistovala to a řekla, že je to „zajímavý nápad“. Začala se ptát na detaily, jak jsem to myslela, jak bych řešila tohle a tamto. Přišlo mi to normální, tak jsem jí to v klidu vysvětlovala a domlouvaly jsme se, kde by se to dalo ještě doladit. Nakonec jsem jí řekla, že jí ty poznámky pošlu mailem, ať se na to může v klidu podívat, až bude mít čas. Poslala jsem jí soubor jen tak, bez kopie šéfovi, vůbec mě nenapadlo to v tu chvíli řešit. Brala jsem to jako běžné sdílení v týmu. Domů jsem odcházela s pocitem, že mám konečně něco, co by u šéfa mohlo zabodovat a možná nám všem trochu uleví.
Ranní porada, na které se všechno obrátilo
Druhý den ráno jsme seděli na pravidelné poradě, já ještě lehce v polospánku. Šéf po úvodních bodech najednou oznámil, že plánuje změny v našem reportu a že na to má „super návrh“ od kolegyně. Zpozorněla jsem. Koukla jsem na ni a v první chvíli mě napadlo, že mě třeba jen zapomněl zmínit a že to uvede jako společný nápad. Jenže ona začala popisovat skoro přesně to, co jsem jí den předtím posílala. Mluvila o tom, jako by ji to napadlo večer doma, když nad tím přemýšlela. Seděla jsem tam jak přimražená, v hlavě mi běželo tisíc věcí. Čekala jsem, jestli aspoň v nějaké větě řekne, že jsme to řešily spolu. Neřekla nic. Nezvládla jsem na to před všemi zareagovat, bylo mi trapně a nechtěla jsem uprostřed porady dělat scénu. Tak jsem mlčela.
Po poradě jsem šla rovnou do kuchyňky, kam za chvíli přišla i ona. Snažila jsem se mluvit klidně a věcně, i když jsem v sobě cítila napětí. Zeptala jsem se jí, proč u šéfa neřekla, že to byl původně můj nápad. Zatvářila se dotčeně, jako kdybych na ni útočila bez důvodu, a řekla, že to přece jen rozpracovala a posunula dál, takže to brala jako svůj návrh. V tu chvíli se mi fakt vařila krev. Řekla jsem jí, že mi to přijde nefér, protože ten základ jsem vymyslela já a poslala jí ho včera mailem. Nepomohlo to, jen opakovala, že to takhle necítí. V ten moment mi došlo, že pokud se k tomu takhle staví, asi to budu muset řešit přímo se šéfem. Nechystala jsem se jí „mstít“, spíš jsem měla potřebu, aby zaznělo, jak to opravdu bylo.
Schůzka se šéfem a konfrontace v zasedačce
Odpoledne jsem si se šéfem domluvila krátkou schůzku v zasedačce. Byla jsem nervózní, připadala jsem si trochu jako žalobnice, a to mi bylo strašně nepříjemné. Vzala jsem s sebou svoje původní poznámky a otevřela i mail, který jsem kolegyni posílala den před poradou. Vysvětlila jsem mu, jak celý nápad vznikl, kdy mě to napadlo a proč jsem to nejdřív sdílela jen s ní. Řekla jsem mu, že mi není vůbec příjemné tohle otevírat, ale že mi vadí, když si někdo bez zaváhání přivlastní cizí práci. On se tvářil vážně, spíš poslouchal, než aby mě přerušoval. Moc toho neříkal, jen poděkoval, že jsem za ním přišla, a poprosil mě, ať chvíli počkám v zasedačce, že si zavolá kolegyni.
Za chvíli přišla, sedla si naproti mně a bylo vidět, že tuší, o co půjde. Šéf jí v klidu ukázal můj mail a zeptal se, jak to tedy bylo. Nejdřív se začala vymlouvat, že jsme to přece řešily spolu a že se jí to nějak „smíchalo“. Pak začala zvyšovat hlas a říkala, že jsem jí prý sama řekla, ať si s tím klidně naloží, jak chce. To ale nebyla pravda. Ozvala jsem se, že jsem nic takového neřekla a že jsem jí to posílala jako návrh k připomínkám. Hádka se rozjela víc, než jsem čekala, já jsem se snažila držet faktů a nemluvit emotivně, ale ona byla čím dál víc vytočená. Šéf ji několikrát upozornil, ať se uklidní, a nakonec docela razantně ukončil debatu s tím, že takové chování je nepřijatelné.
Vyhazov, úleva a pochybnosti po cestě domů
Pak jí oznámil, že s ní tímhle okamžikem končí spolupráci a poslal ji, ať si jde sbalit věci. V tu chvíli jsem zůstala sedět jak opařená znovu, ale z jiného důvodu. Čekala jsem maximálně nějaké napomenutí, možná zápis do osobního hodnocení, ale ne tohle. Jak zavřela dveře, cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Vůbec jsem z toho neměla radost, spíš mi bylo z celé situace špatně. Zároveň jsem ale cítila i úlevu, že jsem se za sebe postavila a že to neskončilo tím, že by se nad tím mávlo rukou a já měla pocit, že jsem zbaběle mlčela. Když jsem šla večer domů, pořád jsem si v hlavě přehrávala, jestli jsem někde nemohla postupovat jinak, mírněji, diplomatičtěji. Došla jsem ale k tomu, že jediné, co bych si asi opravdu vyčítala, by bylo, kdybych to nechala být a neřekla vůbec nic.
