Článek
Bylo to úplně obyčejné ráno. Vzbudit sebe, vzbudit syna, nasnídat, vypravit, odjet. Všechno na minuty, protože jsem ještě potřebovala před prací vyřešit jednu věc v kanceláři. Na výjezdu z města klasická kolona, krokem, popojíždění, brzdění. Pípnutí mobilu, zpráva od šéfa, jen jsem na ni na vteřinu koukla, abych věděla, jestli něco nehoří. Neuhlídala jsem odstup a lehce jsem ťukla auto přede mnou. Žádná rána, žádné airbagy, jen pomačkané nárazníky. Řidič přede mnou trval na policii kvůli pojistce, což jsem chápala. Styděla jsem se, brala jsem to jako svou blbou chvilku, ale nijak dramaticky jsem to neprožívala.
Banální nehoda, která se během chvilky změnila v noční můru
Policie přijela docela rychle. Klasický postup – doklady, pojištění, dýchnout. Všechno v pořádku, jen jsem byla nervózní a naštvaná sama na sebe. Jeden policajt si vzal můj řidičák do auta, něco tam dlouho ťukal do počítače a ne a ne se vrátit. Začala jsem být nervózní z jiného důvodu, ale nenapadlo mě nic konkrétního. Když přišel zpátky, jen mi suše oznámil, že mi musí zadržet řidičské oprávnění, protože v systému jsem vedená jako zdravotně nezpůsobilá a že o tom běží nějaké řízení. A že mě v žádném případě nesmí nechat dál řídit. Stála jsem tam a měla pocit, že jsem se ocitla v cizím příběhu. O žádném řízení jsem nevěděla, o žádném problému taky ne.
Do práce jsem ten den už nejela, vzala jsem si volno a snažila se zjistit, kam s tím vlastně mám jít. Po telefonu mi řekli, že mám přijít na magistrát na odbor dopravy. Ještě ten den jsem seděla na plastové židli v čekárně a doufala, že se ukáže nějaké nedorozumění, které se vyřeší během pěti minut. Úřednice si mě vyslechla, něco nalistovala ve spisu a pak vytáhla papír, kde bylo napsané, že podle posudku mé praktické lékařky trpím epilepsií a jsem dlouhodobě nezpůsobilá k řízení. V tu chvíli se mi udělalo špatně. V životě jsem žádný epileptický záchvat neměla, nikdy mi nic takového nikdo neřekl. Úřednice jen bezmocně krčila rameny a vysvětlila mi, že s tím sami nic neudělají. Dokud lékař neposílá nový posudek nebo oficiální opravu, v systému to změnit nemůžou. Mám si to jít vyřídit s doktorkou.
Když vám papíry začnou tvrdit, že jste někdo úplně jiný
Další ráno jsem seděla v čekárně u své praktické lékařky a v hlavě se mi honilo všechno možné. Část mě se zlobila, část se fakt bála, jestli se někde neobjevilo něco, o čem nevím. Když jsem jí všechno vysvětlila, nejdřív se tvářila dotčeně, jako bych ji obviňovala z nějakého úmyslu. Pak ale vytáhla moji kartu, sedla k počítači a začala hledat. Po chvíli bylo vidět, že je jí nepříjemně. Přiznala, že ten den zadávala stejnou diagnózu jiné pacientce, která epilepsii opravdu má, a spletla rodné číslo. Zapsala to ke mně. Omlouvala se a říkala, že okamžitě pošle nový posudek a oficiální opravu, ale že to nebude hned. Než se to všude propíše a než úřad rozhodne, může to trvat i několik týdnů.
Najednou jsem byla bez řidičáku a musela jsem žít jinak, než jsem byla zvyklá. Do práce jsem začala jezdit dvěma autobusy, vždycky s přestupem, a modlila se, aby nic nejelo pozdě. Syna jsem vozila do kroužků tramvají a všechno plánovala podle jízdních řádů. V práci jsem šéfovi jen řekla, že mám nějaký úřední problém s řidičákem a že to řeším. Bylo mi trapné vysvětlovat celou tu absurdní historku o neexistující epilepsii. Každý den jsem v sobě měla i strach, že mi přijde nějaká pokuta nebo papíry za to, že jsem při té nehodě vlastně řídila „bez oprávnění“, i když jsem o ničem nevěděla. Nejsilnější byl ale pocit nespravedlnosti – chybu udělal někdo jiný, ale omezení a starosti jsem si nesla já.
Dva měsíce v čekárnách a na telefonu kvůli jedné chybné diagnóze
Mezitím doktorka opravdu poslala nový posudek a pro jistotu mě poslala i na neurologii, aby úřad měl v ruce čerstvé vyšetření. Takže jsem běhala po dalších čekárnách, objednávala se na termíny, vysvětlovala znovu a znovu ten samý příběh. Výsledky byly v pořádku, žádná epilepsie, nic. Na magistrát jsem pak volala skoro každý týden. Vždycky jsem se dozvěděla jen to, že „věc je v řízení“ a že mám vyčkat na rozhodnutí. Trvalo to skoro dva měsíce. Pak mi konečně přišly dvě obálky. V jedné stálo, že se řízení o omezení způsobilosti k řízení zastavuje, protože důvod odpadl. V druhé, že mi vracejí řidičské oprávnění. Ulevilo se mi, ale zároveň ve mně zůstal vztek, že od prvního dne bylo jasné, že šlo o chybu, a přesto to takhle dlouho trvalo.
Pro řidičák jsem si šla téměř se staženým žaludkem, měla jsem pocit, že se zase něco pokazí. Na přepážce mi ho ale bez jakýchkoli komentářů podali zpátky. Domů jsem šla pěšky a přehrávala si to celé v hlavě – jak se mi během pár minut změnil běžný život jen kvůli špatně napsanému rodnému číslu. Od té doby si dvojnásobně kontroluju všechny papíry a formuláře, které někdo vyplňuje „za mě“. Už automaticky nevěřím tomu, že když je něco napsané v počítači, musí to být pravda. A pokaždé, když sedám za volant, se mi vybaví ten pocit bezmoci, když mi policajt na silnici bral řidičák a já vůbec netušila, za co vlastně platím.
