Článek
Původně to měla být úplně obyčejná sobota. Udělala jsem si kafe, pustila hudbu a rozhodla se, že už nebudu dál ignorovat skříň, do které jsem měsíce radši ani nekoukala. Chtěla jsem vytřídit věci, které nenosím, a něco odnést do kontejneru na oblečení pro charitu. Vytáhla jsem pár triček, starou mikinu a pak džíny, u kterých jsem měla úplně jasně spojené, že patří k době, kdy jsem chodila s bývalým. Chvilku jsem je držela v ruce, obracela je a v hlavě se mi mihl takový neurčitý slepenec pocitů a vzpomínek, nic konkrétního, spíš jen atmosféra toho období. Nakonec jsem je hodila do koše s prádlem s tím, že je vyperu a pak uvidím, jestli si je ještě nechám, nebo je pošlu dál.
Pokrčený papírek, který neměl přežít praní
Když pračka doprala, začala jsem prádlo věšet na sušák v kuchyni. Dělám to automaticky, moc nad tím nepřemýšlím, prostě věc za věcí. U těch džín jsem si ale najednou všimla, že je v jedné kapse něco nacpaného. Překvapilo mě, že jsem si toho nevšimla předtím, když jsem je dávala do pračky. Sáhla jsem do kapsy a nahmátla zmuchlaný, úplně mokrý papírek. Opatrně jsem ho vytáhla, abych ho neroztrhla, protože byl fakt křehký. V tu chvíli mě to hned zaujalo, protože už roky skoro nic nepíšu na papír, všechno mám v telefonu nebo v počítači. Připadala jsem si, jako bych vytahovala nějaký malý artefakt z jiné doby, i když to zní možná moc vznešeně na kus promočeného bloku.
Sedla jsem si s tím papírkem ke stolu a položila ho na kuchyňskou utěrku. Rozložila jsem ho, jak to šlo, a snažila se rozluštit, co na něm vlastně je. Písmo bylo moje, to jsem poznala hned, ale některé řádky byly úplně vybledlé a rozmazané. Přesto se dalo dost textu přečíst. Začala jsem od začátku a po pár větách mi došlo, že je to dopis, který jsem kdysi psala bývalému. Něco mezi omluvou a přiznáním, že jsem v tom vztahu nešťastná. Četla jsem to pomalu, jako by to bylo něco cizího, a zasekla jsem se u věty, kde doslova stojí, že už takhle dál nechci žít. Byla napsaná tak přímo, až mě skoro zarazilo, že jsem to tehdy dokázala formulovat, ale zároveň jsem s tím vlastně nic neudělala.
Vzpomínky na holku, která se bála ozvat
Chvíli jsem jen seděla a koukala na ty rozmazané řádky. Měla jsem zvláštní pocit, jako bych četla něco od úplně jiné holky, a zároveň jsem věděla, že to jsem byla já. Postupně se mi začaly vybavovat konkrétnější momenty z té doby. Hádky v kuchyni, kdy jsem se cítila úplně sevřená a bezmocná. Jeho dlouhé ticho, které jsem vnímala jako uraženost a trest, když jsem řekla něco, co se mu nelíbilo. Moje brečení zavřená v koupelně, kdy jsem nejspíš ten dopis psala, abych vůbec nějak dala dohromady, co cítím. Najednou mi došlo, že jsem to všechno sepsala, strčila papírek do kapsy s tím, že mu to někdy dám, a pak jsem z toho úplně vycouvala, protože jsem nechtěla další konflikt. Uvědomění, že jsem radši polykala vlastní pocity, jen aby byl klid, mě dost rozhodilo.
V tom do kuchyně vešel můj současný partner. Viděl asi podle obličeje, že se něco děje, a hned se začal vyptávat, jestli je všechno v pořádku, protože jsem prý vypadala, jako bych právě dostala špatnou zprávu. Ukázala jsem mu ten papírek, podala mu ho a stručně mu vysvětlila, o co jde. Necítila jsem se u toho úplně komfortně, bylo mi trochu trapně, že čte takhle syrové věty z mé minulosti, ale zároveň jsem měla potřebu mu to nezamlčet. On si to chvíli v tichu pročítal a pak mi řekl, že je rád, že už tohle období mám za sebou. Zároveň dodal, že by byl raději, kdybych jemu podobné věci říkala nahlas, než abych je psala na papír a schovávala do kapes. V tu chvíli jsem si ještě víc uvědomila rozdíl mezi tím, jak jsem fungovala tehdy, a tím, jak funguju teď – že už se tolik nebojím mluvit, i když je mi to nepříjemné.
Co zůstalo v kapse a co jsem si nechala pro sebe
Odpoledne, když papírek trochu uschnul, jsem ty džíny bez většího přemýšlení dala do pytle k ostatním věcem na darování. Ušlo mi při tom, jak moc jsem se na ně před pár hodinami dívala jako na něco, co si možná nechám „na doma“. Teď mi to bylo jasnější. Papírek jsem si ale schovala. Zasunula jsem ho do zásuvky u pracovního stolu mezi jiné drobnosti, které nechci vyhodit, ale zároveň je nepotřebuju mít na očích. Cestou ke sběrnému kontejneru na oblečení pro charitu jsem nad tím vším pořád přemýšlela. Hlavou se mi honilo, jak dlouho jsem sama sebe nebrala vážně, když jsem se dokázala takhle odložit na papírek a pak ho nechat roky zapomenutý v kapse. A jak snadno se do něčeho podobného může člověk zase nenápadně sklouznout, když si nedává pozor.
Ten nález mě celý den trochu rozhodil. Ne v dramatickém slova smyslu, spíš jako jemné, ale vytrvalé šimrání někde vzadu v hlavě. Zároveň ve mně ale byl i zvláštní pocit úlevy, že už v tomhle nastavení nejsem. Že když dnes cítím, že je něco špatně, tak to aspoň zkusím říct, i když ne vždycky hned a dokonale. Večer, když byl klid, jsem si o tom po dlouhé době napsala pár vět do deníku. Nebylo to nic dlouhého, jen stručný popis té soboty a toho mokrého papírku z kapsy. Chtěla jsem si tuhle malou „pračka-terapii“ zaznamenat, abych na ni nezapomněla a nemohla si za pár let namluvit, že jsem o sobě nikdy nepochybovala nebo že jsem vždycky všechno zvládla vykomunikovat. Protože ten zmuchlaný kus papíru mi docela jasně ukázal, jak moc jsem se kdysi bála vlastního hlasu, a že je asi v pořádku si to čas od času připomenout.
