Článek
V sobotu dopoledne stojím na půdě u rodičů a říkám si, proč jsem si radši nedomluvila výlet. Je vedro, všude prach, krabice od banánů a nábytek, který už dávno nikdo nepoužívá. Slíbila jsem, že přijedu pomoct, protože se má dělat nová střecha, a představa, že by to měli zvládnout sami, mi nepřišla fér. Tak jedu „na výkon“, přehrabávám se věcmi, snažím se nic moc neprohlížet, jen třídit na hromady: nechat, darovat, vyhodit. Chci to mít rychle za sebou a vrátit se domů k vlastnímu víkendu.
Nečekané zastavení uprostřed úklidu
Když tahám další várku krabic z rohu, narazím na jednu, která vypadá jinak než ostatní. Je oblepená zažloutlou izolepou, vrstva prachu na ní je o něco silnější a na boku je fixou napsané moje jméno a rok, který mi teď připadá skoro absurdně vzdálený. Chvíli na to jen koukám, v hlavě si přehrávám, co jsem v té době asi dělala. Dole se ozývá šramot z kuchyně, máma něco uklízí, jen tak na ni zavolám, jestli o té krabici něco ví, a ona zespodu jen neurčitě odpoví, že to bude asi ještě ze stěhování. V tu chvíli mě zvědavost úplně zastaví v tom úklidovém tempu. Krabici si přitáhnu k sobě a zapomenu na všechny pytle na odpadky kolem.
Sednu si na starou bednu, co stojí opodál, vezmu nůž a opatrně rozříznu izolepu. Hned nahoře leží malý deníček s tvrdými lakovanými deskami, který si matně vybavuju z gymplu. Pod ním jsou balíčky dopisů svázané provázkem, fotky, školní sešity, nějaká vysvědčení a igelitový sáček plný starých lístků z kina a koncertů. Všechno to na mě působí zvláštní směsí trapnosti a něhy, ale zároveň mám potřebu to projet. Místo abych pokračovala v třídění, začnu automaticky vytahovat jednu věc za druhou a listovat v nich, jako by nic jiného na světě nemělo v tu chvíli prioritu.
Návrat do dospívání mezi řádky deníku
Když otevřu první stránky deníku, chvíli se směju nahlas a zároveň se za sebe trochu stydím. Všechno jsou to velká dramata kolem kluků, školy, nejistot a hádek s mámou, která mi tehdy připadala jako konec světa. Najdu dopis od své první velké lásky, který jsem si tehdy schovávala jako největší poklad. Teď mi připadá strašně naivní, ale je v tom i něco dojemného, ta upřímnost, se kterou jsme si psali. Z jedné obálky vypadne fotka s bývalou nejlepší kamarádkou, se kterou se už roky nevídáme. Na chvilku mě píchne u srdce, vzpomenu si na všechno, co jsme spolu plánovaly, a jak se to nakonec rozuteklo. V deníku narážím i na poznámky o babičce před nemocí, o návštěvách u ní a drobnostech, které bych bez toho asi vytěsnila. Ty řádky mě dojmou víc, než čekám, a dojde mi, jak moc se od té doby změnilo nejen kolem mě, ale i ve mně.
Po chvíli mám pocit, že v tom nechci být sama, a zavolám na mámu, ať se jde podívat. Přijde nahoru, utře si ruce do starého trička a sedne si vedle mě na koberec, který poznám jako ten, co býval v mém dětském pokoji. Posouvám k ní fotky a ukazuju jí jednotlivé věci, čteme si úryvky z deníku a dopisů a ona k tomu začne přidávat svoje vzpomínky. Připomíná mi historky, na které bych si sama nevzpomněla, drobnosti z domácnosti, moje tehdejší zvyky a výlevy, které ona prožívala z druhé strany. Smějeme se mým účesům, oblečení i tomu, jak dramaticky jsem prožívala úplné maličkosti. U některých věcí se ale obě na chvíli ztišíme – třeba když dojde na období, kdy to mezi námi doma hodně skřípalo, nebo na babičku předtím, než se jí přitížilo.
Co vyhodit, co nechat a co znovu ožívá
Když se trochu „vyvzpomínkujeme“, začnu řešit praktickou otázku, co s tím vším. Některé papíry a staré sešity, ke kterým nic necítím, rovnou házím do pytle na vyhození. Uleví se mi, že aspoň něco může pryč. Dopisy, pár stránek z deníku a většinu fotek si ale dávám stranou s tím, že si je vezmu domů. Několik fotek si hned vyfotím na mobil a pošlu na rodinný chat s krátkým komentářem, kdo na nich je a kdy to zhruba bylo. Reakce začnou naskakovat skoro okamžitě – sourozenci tipují, kdo je kdo, posílají vlastní vzpomínky a další fotky. V tu chvíli mám pocit, že to nejsou jen staré papíry, ale něco, co pořád trochu žije a co se mi nechce úplně zahodit.
Večer, když jedu autem domů, mám v hlavě spíš ten deník než krabice, které jsme opravdu vyklidili. Přemýšlím, jaký byl tehdy můj svět, co jsem považovala za důležité a co by na mě asi řekla moje sedmnáctiletá verze. Dojde mi, že je vlastně symbolické, že ta krabice vydržela zavřená tolik let a otevřela se až ve chvíli, kdy mám dost odstupu, abych se na to dokázala dívat bez vzteku nebo studu. Cítím zvláštní klid a vděčnost za to, že jsem se mohla na tu starou verzi sebe sama podívat bez toho, abych ji soudila. A zároveň ve mně zůstává chuť ten zážitek někomu odvyprávět – ne jako velký příběh, ale jako malou připomínku, že ty naše staré podoby nikam nezmizely a občas stojí za to je vytáhnout na světlo, podívat se na ně a pak je zase s trochu větším klidem vrátit zpátky do krabice.
