Článek
Do smuteční síně v Praze přijíždím s mámou o něco dřív, než je domluvený začátek. Nechci běžet na poslední chvíli, potřebuji si sednout, trochu popadnout dech a připravit se na to, co přijde. V autě jsme toho moc nenamluvily, každá jsme byly někde ve svých myšlenkách. Když vejdeme dovnitř, udeří mě ten typický tichý ruch – kroky po koberci, šustění oblečení, zakašlání někoho v zadní řadě. Sedáme si dopředu, do první řady. Zkouším se soustředit jen na to, že za chvíli začneme, ale koutkem oka sleduju, kdo přichází. Bratr dorazí jako poslední, skoro na minutu přesně. Jen si kývneme. Už pár týdnů spolu mluvíme spíš stručně, všechno se točí kolem tátovy závěti a bytu, i když nahlas to nikdo takhle nepojmenovává. V lavicích se rodina sama rozdělí – na jedné straně naši, na druhé straně teta se svojí částí příbuzenstva. Jakmile si to uvědomím, sevře se mi žaludek. Sedím rovně, koukám před sebe a v duchu si říkám, že to nějak přetrpíme a že snad aspoň dneska všichni udrží pusu.
Když ticho obřadu naruší slova, která píchají jako špendlíky
Když začne hrát hudba a řečník začne číst pár vět o tátovi, snažím se soustředit na jeho hlas. Dívám se na rakev a říkám si, že bych chtěla vnímat hlavně to, že se s tátou loučím. Jenže hned za sebou slyším tiché špitání. Nejdřív to ignoruju, říkám si, že to může být cokoli. Po chvíli ale ke mně dolehnou jednotlivá slova. „Byt.“ „Spravedlivě.“ Ta slova jsou jako malé špendlíky, píchají mě do zad, i když se neotáčím. Sevřu ruce v klíně tak, až mě začnou bolet články prstů. V hlavě si opakuju, že dneska nic řešit nechci, že to prostě musím vydržet do konce obřadu. Kolem mě lidé sedí tiše, někdo si utírá oči, a mně je trapně i za to, co slyším jen já. Zkouším se vracet k řečníkovým větám o tátovi, ale šum za zády mi pořád leze do uší.
Po oficiální části obřadu se všichni začnou zvedat a jdou k rakvi položit květiny. Lidi nám potom jeden po druhém podávají ruce, říkají upřímnou soustrast, takové ty věty, co se v takových chvílích říkají. Jsem trochu mimo, jen mechanicky kývám a poděkuju. Teta se srovná do řady, a když přijde na řadu u mámy, obejme ji tak napůl, jen tak formálně. A pak nahlas, tak aby to slyšelo víc lidí kolem, pronese, že „táta by si určitě nepřál, aby se kvůli jednomu bytu rodina rozhádala“. V tu chvíli cítím, jak se mi v žaludku něco zvedne. Vím přesně, na co naráží, a vím, že tohle není poznámka jen tak do vzduchu. Bratr stojí vedle mě a okamžitě zareaguje. Řekne, že jen respektuje, co táta sepsal v závěti, a už od první slabiky má ostřejší tón, než by bylo potřeba. Všimnu si, jak se pár lidí v řadě za námi automaticky narovná a zpozorní.
Jedna poznámka spustí lavinu starých křivd
Strýc se k tetě okamžitě přidá. Má takový ten polourážlivý, polousměvný výraz, který znám z rodinných oslav. Mezi řečí mámě naznačí, že celé to kolem závěti určitě zařídila ona, protože „umí věci zařídit“. Zní to skoro, jako by jí lichotil, ale v tom kontextu už je jasné, jak to myslí. Vidím, jak se máma napřímí, najednou má v očích úplně jiný výraz. Začne se bránit, že to byla čistě tátova volba, a hlas se jí zlomí někde mezi vysvětlováním a obranou. Zvedá hlas víc, než bych čekala, protože je vyčerpaná a na dně. Cítím, jak se situace láme. Vmáčknu se mezi ně, otočím se k nim čelem a šeptem je prosím, ať to nechají na jindy, že teď na to není chvíle ani místo. Doufám, že to nějak zafunguje, ale teta se naopak ještě víc rozohní. Zvedne ruku směrem k rakvi a skoro vykřikne, že „my jsme taky rodina“. Je to už dost nahlas na to, aby se na nás začala otáčet půlka síně.
Bratrovi v tu chvíli úplně rupnou nervy. V očích má vztek, který jsem u něj dlouho neviděla. Před všemi připomene, jak si teta se strýcem od táty kdysi půjčili peníze a nikdy je nevrátili. Ta věta visí ve vzduchu a nejde vzít zpátky. Teta zrudne a okamžitě mu to vrátí tím, že ho obviní, že se o tátu na konci skoro nestaral. Všechno kolem jako by se stáhlo, lidí je najednou moc blízko, ale zároveň mám pocit, že jsme uprostřed prázdné místnosti, kde je slyšet každé slovo. Atmosféra zhoustne tak, že nevím, kam se podívat. Máma se rozpláče nahlas, chytá se rukou lavice, aby se něčeho držela. Mně je obrovsky trapně, protože vidím ty cizí lidi v černém, jak dělají, že na nás nekoukají, ale koutkem oka nás samozřejmě vnímají. Pracovník ze smuteční síně k nám nejistě přijde, opatrně nás poprosí o klid a zavře dveře do chodby, aby nebylo tolik slyšet, co se děje uvnitř. V tu chvíli mi dojde, jak moc jsme to nechali zajít daleko.
Když po křiku zůstane jen ticho a pocit rozpadu
Hádka se i po tom nezastaví hned. Je tam pár minut křiku, přehazování starých křivd, polovyřčených vět, které visí ve vzduchu nedokončené. Všichni si vybírají věci, co je pálily už roky, a teď to jen vyplavalo nahoru v nejhorší možný moment. Nakonec teta prohlásí, že na takový pohřeb nemusela ani chodit, obrátí se na podpatku a uraženě odkráčí ke dveřím. Za ní jdou její děti a pár bratranců, ani se na nás nepodívají. Jakmile do nich zapadnou dveře, zůstane v síni zvláštní ticho. Slyším jen šustění věnců a kroky někoho, kdo se snaží projít nenápadně kolem. Dívám se na tátovu fotku v rámu, která tam stojí pořád stejně, a připadá mi to horší než ta hádka před chvílí. Vezmu mámu za ruku, ona se ke mně přitiskne a beze slova se zvedneme. Nechce se mi už na nikoho dalšího dívat, natož s někým mluvit. Prostě jdeme rovnou ven.
Venku na chodníku před smuteční síní je chladno a ticho jiného druhu. Lidé kolem nás postávají v hloučcích, ale my si najdeme kousek místa opodál. Máma si utírá oči, já koukám na ty smuteční stuhy u věnců a v hlavě mám prázdno. Cítím únavu, smutek po tátovi a k tomu zvláštní druh otupělosti po tom, co se právě stalo uvnitř. V jednu chvíli mi dojde, že jsem přišla nejen o tátu, ale že se nám možná definitivně rozpadla i rodina tak, jak jsem ji znala. Neříkáme si to s mámou nahlas, jen tam chvíli stojíme a pak se společně vydáme směrem k autu, každá ponořená do svých myšlenek.
