Článek
Do Palladia jsem ten den jela jen „na skok“. Po práci, s hlavou plnou úkolů a s pocitem, že už nemám z čeho brát. Malý byl nachlazený, v noci špatně spal, já s ním, a ráno mě navrch dorazil šéf poznámkou, že nestíhám. V garážích bylo narváno, objížděla jsem dokola patra a cítila, jak ve mně roste nervozita, protože jsem věděla, že mám jen omezený čas parkování. Nakonec jsem našla místo u sloupu, zajela tam napůl nakřivo. Nebylo to ideální, ale auta vedle mě mohla normálně otevřít dveře. Řekla jsem si, že na tu hodinu to prostě stačí, rychle jsem zamkla a šla.
V obchodě jsem zamířila rovnou do dětského oddělení, žádné courání. Vzala jsem první rozumně vypadající boty v synově velikosti, ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. Do toho mi zvonil telefon z práce, jestli jsem už poslala nějaké podklady. Stála jsem mezi regály s mobilem u ucha, snažila se v duchu vybavit, co je hotové a co ne, a zároveň jsem cítila, jak jsem úplně vyřízená. V lékárně byla fronta až ke dveřím, lidi nalepení jeden na druhého, vzduch těžký. Stála jsem tam, v hlavě se mi motal seznam věcí, co ještě musím, a do toho mě napadlo, jestli si vůbec pamatuju, v jakém patře stojím. Na chvíli jsem zpanikařila, ale nechala jsem to být, protože představa, že se teď vracím k výtahu, byla horší než možnost, že budu auto chvíli hledat. Vzala jsem, co jsem potřebovala, skoro automaticky, a hnala se zpátky do garáží.
Nečekané setkání s papírkem za stěračem
Když jsem sjela dolů, nejdřív jsem na chvíli znejistěla, jestli jsem ve správném patře. Všechno mi přišlo stejné, stejné sloupy, stejná auta. Pak jsem si všimla „svého“ sloupu a mezi auty zahlédla to svoje. Už z dálky jsem viděla, že za stěračem něco je. V tu chvíli mi zatrnulo. První, co mě napadlo, byla pokuta, hned druhá, že jsem někoho ťukla a on mi nechal vzkaz. Zastavila jsem se pár kroků od auta a snažila se očima zachytit, jestli na nárazníku nevidím škrábanec nebo promáčklinu. Nic jsem neviděla, ale ten papírek tam pořád byl. Došla jsem k čelnímu sklu a sáhla po něm s takovým tím divným staženým pocitem v žaludku.
Čekala jsem nějaký úřední lístek nebo něco ve smyslu „zavolejte mi“. Místo toho to byl natržený kus papíru z bločku a na něm načmáraný vzkaz: „Nauč se parkovat, krávo, kvůli tobě jsem se nemohl dostat do auta“ a k tomu ještě pár dalších sprostých slov. Chvíli jsem na to jen zírala. Měla jsem pocit, že mi ten papírek přimrzl k prstům. Okamžitě mi v hlavě začal jet film – jak jsem tam zajela, jak křivě jsem stála, jestli jsem fakt někoho zablokovala. Vystoupila jsem zase ven, šla se podívat na čáry na zemi, měřila očima, kolik tam vlastně bylo místa. Došlo mi, že jsem fakt stála blbě, ale zároveň bylo vidět, že vedlejší auta neměla úplně zavřené dveře. Ten člověk se prostě musel trochu víc vsunout, nic víc.
Když jeden papírek spustí lavinu pocitů
Najednou se ve mně všechno sesypalo. Sedla jsem si zpátky do auta, zabouchla dveře a ten papírek držela v ruce jako nějaký důkaz toho, jak neschopně se cítím. Měla jsem v sobě směs vzteku a studu. Část mě si říkala, že bych toho člověka nejradši našla a vyjela na něj, ať si to jde říct do očí. Druhá část se cítila trapně a provinile, že jsem byla bezohledná, i když ne schválně. A do toho se mi najednou spustily slzy. Věděla jsem, že to není jen kvůli tomu vzkazu. Byla v tom ta nevyspalá noc s nemocným dítětem, nedořešená hádka s partnerem o peníze, tlak v práci, kde mám pocit, že jsem pořád pozadu. Tenhle jeden vulgární papírek byl jen poslední kapka. Seděla jsem v tom autě v šeru garáží, funěla, brečela a slyšela, jak kolem projíždějí další auta.
Když jsem se trochu uklidnila, vytáhla jsem mobil a zavolala partnerovi. Řekla jsem mu, že jsem úplně hotová a že mi někdo nechal hnusný vzkaz za stěračem. On mě začal uklidňovat, že ten člověk je prostě debil, co si potřeboval na někom vybít zlost, a že to nic neznamená. Snažil se z toho udělat trochu srandu, já mu ten vzkaz četla skoro slovo od slova a on k tomu přidával svoje komentáře. Nechtělo se mi smát, ale stejně jsem se nakonec trochu usmála. Cestou z garáží jsem si pak v duchu představovala, co bych napsala já, kdybych měla papír a tužku. A najednou mi došlo, že by to spíš bylo něco jako: „Jestli máš tak blbej den, že píšeš tohle cizím lidem, tak mě to za tebe mrzí.“
Vzpomínka, která mění reakce na ostatní
Domů jsem jela už klidnější, ale ten papírek jsem si složila a strčila do kapsy bundy. Občas jsem si na něj cestou sáhla, jako bych se ujišťovala, že se to fakt stalo. Hlavou se mi honilo, jak strašně rychle si na druhých vybíjíme frustraci, aniž víme, co zrovna řeší oni. Od té doby, když mě někdo na silnici naštve, taky si ulevím v duchu, nejsem svatá. Ale pak si vzpomenu na ten den v Palladiu, zhluboka se nadechnu a snažím se nereagovat stejně. Ten vzkaz mě tehdy dorazil, ale zároveň mi dost jasně ukázal, že takovým člověkem být nechci.
