Článek
Začalo to docela nenápadně. Několik měsíců mě pobolívalo břicho, občas se mi z ničeho nic rozbušilo srdce a bývala jsem unavená tak, že jsem po práci nebyla schopná ničeho. Pořád jsem si říkala, že je to jen stres a dlouhé sezení u počítače. Jenže když jsem si během půl roku brala už druhou nemocenskou, začalo mi to vrtat hlavou víc. Máma do mě hučela, ať si najdu internistu, že to takhle nejde. Seděla jsem pak jedno odpoledne u počítače, projížděla recenze a snažila se v tom udělat nějaký systém, ale po chvíli jsem prostě vzala prvního, kde měli brzký termín. Říkala jsem si, že hlavní je, že někam jdu a že se konečně začne něco dít. Trochu mě uklidňovalo, že už to nenechávám jen tak být.
Čekárna, kde jsem měla pocit, že tam nepatřím
Na ten den si pamatuju docela přesně. Do čekárny jsem dorazila radši o půl hodiny dřív, protože jsem měla strach, že něco popletu, přijdou tam davy lidí a já se nikde nevejdu. V čekárně seděli skoro samí starší lidi, někdo o holi, někdo s doprovodem. Najednou jsem si připadala, že tam nepatřím, že tam zabírám místo někomu, kdo to potřebuje víc. Zároveň jsem se ale snažila držet toho, že zdraví si věk nevybírá. V hlavě jsem si pořád dokola skládala, jak mu svoje potíže popíšu. Přemýšlela jsem, jestli říct všechno, nebo jen to hlavní, aby to neznělo, že si vymýšlím. A taky aby to působilo dost vážně, když už tam vůbec jsem. Když mě sestra zavolala dovnitř, měla jsem knedlík v krku, ale říkala jsem si, že teď už prostě musím.
Věta, která se mi zaryla do paměti
Doktor byl starší chlap, seděl za stolem, ani se nepředstavil, jen si vzal mou kartu a takovým unaveným hlasem se zeptal, co teda mám za problém. Začala jsem mu vysvětlovat, že mě pobolívá břicho, že se mi někdy motá hlava a že se bojím, jestli nemám něco se srdcem, když mi tak divně buší. Měla jsem připravených spoustu detailů, ale už po pár větách mě přerušil. Začal se mě vyptávat, jestli kouřím, kolik piju kafe a jestli sportuju. Nevadily mi ty otázky jako takové, spíš ten tón, jako by ho to celé obtěžovalo. V tu chvíli jsem se cítila jak žákyně u tabule, která odpovídá špatně a jen čeká, kdy ji někdo seřve. Místo abych se ptala dál, začala jsem radši mluvit míň, aby to nějak rychle skončilo.
Samotné vyšetření proběhlo dost rychle. Poslechl mi srdce, párkrát mi zmáčkl břicho, poslal mě na odběr krve a pak si mě zase posadil na židli. Řekl, že na něj všechno působí úplně normálně, a podíval se na mě přes brýle takovým hodnotícím pohledem, jako by si mě přeměřoval. A pak pronesl tu větu, která mi od té doby zůstala v hlavě: „Slečno, vy jste mladá, zdravá, přestaňte fňukat, takových ufňukanců mám plnou čekárnu, neblokujte tady ordinaci někomu, kdo je fakt nemocný.“ Zrudla jsem a měla pocit, že se propadnu do země. Všechno, na co jsem se chtěla zeptat, mi v tu chvíli zmizelo z hlavy. Jen jsem kývla, že rozumím, zaplatila třicet korun a rychle odtamtud odešla. Cestou domů jsem si opakovala, že jsem asi fakt přecitlivělá a zbytečně plaším.
Když se z jedné věty stane strach z celé ordinace
Tenhle zážitek se ve mně usadil víc, než jsem si tehdy uvědomovala. Řekla jsem si, že k doktorovi jen tak nepůjdu, a začala jsem všechno řešit sama. Když mě bolela hlava nebo břicho, vzala jsem si volno, paralen nebo něco podobného a doufala, že to přejde. Hledala jsem informace na internetu, četla diskuze, snažila se odhadnout, co to může být, ale do ordinace se mi nechtělo. Dokonce jsem jednou zrušila i preventivní prohlídku u gynekologa, vymyslela jsem si výmluvu, že mám hodně práce. Uvnitř mě to hryzalo, věděla jsem, že to není správně, ale představa, že zase sedím v ordinaci a někdo na mě kouká, že přeháním, byla silnější. Pokaždé, když někdo v práci nebo v rodině zmínil doktory, okamžitě se mi vybavil ten jeho tón a měla jsem pocit, že jsem jen otravná.
Asi rok nato mě v noci chytly tak silné křeče v břiše, že jsem se poprvé vážně bála, že se děje něco hodně špatného. Bylo mi na zvracení, potila jsem se a nemohla jsem se ani pořádně narovnat. Partner trval na tom, že jedeme na pohotovost. Já jsem se skoro hádala, protože jsem měla v hlavě jen to, že tam přijdeme a oni mi řeknou, že přeháním a že tam nemám co dělat. Nakonec mě přesvědčil, ale v autě jsem se třásla spíš strachem z toho, co mě čeká v ordinaci, než samotnou bolestí. V čekárně na pohotovosti jsem měla slzy na krajíčku a potichu mu říkala, že bych nejradši utekla. Držel mě za ruku a opakoval, že tam se mnou zůstane, dokud to bude potřeba. Díky tomu jsem tam nakonec seděla a čekala, co bude.
Jiný lékař, úplně jiný pocit
Na pohotovosti mě vzala mladá doktorka, která se mi představila jménem a hned na začátku se mě klidně zeptala, čeho se bojím. Nechápala jsem, proč se ptá zrovna na to, ale nějak ze mě vypadl ten předchozí zážitek s internistou a ta věta o „ufňukancích“. Ona jen tiše řekla, že to od kolegy nebylo v pořádku a že ji mrzí, že jsem to musela zažít. Pak mě pečlivě vyšetřila, poslala na další testy a všechno mi průběžně vysvětlovala – co dělá a proč. Nakonec se ukázalo, že mám silný střevní zánět, nepříjemný, ale ne život ohrožující. Odcházela jsem s obrovskou úlevou, nejen kvůli diagnóze, ale i kvůli tomu, že jsem zažila úplně jiný přístup. Došlo mi, že ne všichni lékaři jsou jako ten první. Zároveň jsem ale cítila, že pokaždé, když vejdu do nějaké ordinace, se mi ta jeho věta nejspíš zase vybaví a že to pro mě ještě dlouho nebude jen tak obyčejná návštěva u doktora.
