Článek
Byl to úplně obyčejný všední večer. Seděli jsme na gauči, pustili si film, on měl telefon položený vedle sebe na stolku. V půlce filmu mu cinkla zpráva, displej se krátce rozsvítil a já se tam jen tak podívala, spíš ze zvyku než z nějaké snahy ho kontrolovat. Stihla jsem přečíst jen větu „Už se tě nemůžu dočkat“ a pod tím ženské jméno, které jsem v souvislosti s ním nikdy neslyšela. Jak jsem tu jednu větu zahlédla, úplně mi ztuhnul žaludek. Film běžel dál, ale já už ho v tu chvíli nevnímala. V hlavě jsem měla jen jediné: kdo to je a proč mu tohle píše.
On si všiml, že jsem se na ten telefon podívala. Docela rychle po něm sáhl, odemkl ho a otočil displejem dolů, jako by o nic nešlo. Mně to ale bylo hned divné. Najednou začal mluvit o práci, o nějakém projektu, přitom předtím mlčel a koukal na film. Působilo to strašně křečovitě. Napůl v legraci jsem se zeptala, kdo mu píše, aby nebylo takové ticho. Odpověděl, že „kolega z práce řeší blbosti“ a snažil se to shodit, ale ten tón hlasu prostě neseděl. Bylo v tom napětí, které jsem od něj neznala. V tu chvíli se mi v hlavě rozjela první vlna podezření a už se nedala úplně zastavit.
Když jedna věta otevře dveře pochybnostem
Ten večer jsem se navenek chovala normálně, ale uvnitř jsem řešila jen tu zprávu. Když šel do sprchy, zůstala jsem sama v obýváku a napadlo mě, jestli se mu nemám podívat do telefonu. Normálně to nedělám, nikdy jsem k tomu neměla důvod. Byla jsem schopná mu dát telefon do ruky i s otevřenými zprávami, protože jsem nic neskrývala a čekala jsem to samé. Teď jsem seděla a zvažovala, jestli porušit něco, co pro mě bylo doteď automatické. Nakonec jsem to neudělala. Jednak jsem měla strach, že tam opravdu něco najdu, a zároveň jsem se sama před sebou styděla, že vůbec uvažuji o tom, že mu vlezu do soukromí. Jenže když jsem si večer lehla vedle něj do postele, nedokázala jsem usnout. V hlavě se mi začaly spojovat jeho poslední „přesčasy“, náhlé schůzky a chvíle, kdy odcházel volat do jiné místnosti.
Další den jsem to nadhodila kamarádce u kafe. Ani jsem nevěděla, jak to formulovat, aby to neznělo přehnaně. Popsala jsem jí ten večer, tu jednu větu ze zprávy, to, jak rychle telefon schoval. Řekla mi, že to zní podezřele, ale že si to hlavně musím vyřešit s ním, jinak v tom zůstanu viset sama se svými představami. Neřekla mi nic zásadně nového, ale nějak mě to nakoplo, abych přestala dělat, že se nic neděje. Začala jsem si víc všímat detailů. Kdy má telefon u sebe, jak rychle reaguje na zprávy, jak často odchází z obýváku, když mu někdo volá. Čím víc jsem se na to soustředila, tím víc věcí mi nesedělo. Z podezření se stala skoro obsese, na kterou jsem myslela během dne i večer, a začínala jsem se v tom sama sobě ztrácet.
Od prvního rozhovoru k nevratnému zjištění
Po pár dnech jsem to už nevydržela. Večer jsem za ním přišla s tím, že mi přijde divné, jak telefon schovává, a že jsem tu zprávu viděla. Nešla jsem do toho s křikem, spíš jsem byla nervózní a chtěla nějaké vysvětlení, které by mě uklidnilo. Místo toho se urazil. Začal mluvit o tom, že mu nevěřím, že si vyrábím problémy, že z jedné zprávy dělám drama. Řekl, že je to „jen kolegyně“, která takhle prostě píše. Když jsem se zeptala na detaily, odbyl mě a odmítl mi něco ukázat s tím, že si přece nebudeme lézt do telefonů. Jeho obranný tón a to, jak rychle obrátil pozornost na mě a moje „přehánění“, mě jenom víc utvrdily v tom, že přede mnou něco skrývá.
Zlom nastal jedno odpoledne, kdy byl zase na „schůzce“ a já byla doma sama. Sedla jsem si k našemu domácímu počítači, že si něco vyřídím, a všimla si, že tam má otevřený prohlížeč s přihlášeným účtem. Chvíli jsem jen seděla a koukala na obrazovku. Věděla jsem, že když do toho vlezu, už se to nedá vrátit. Nakonec jsem si otevřela chat a našla tu konverzaci. Byla plná narážek, plánů, kdy se znovu uvidí, a vzpomínek na to, jak jim bylo minule dobře. V tu chvíli jsem věděla, že tohle není jen nějaké nevinné psaní. Nepřišla žádná hysterie ani scéna, spíš takové prázdno. Zavřela jsem počítač, vzala si tašku a začala si balit pár věcí, abych mohla na pár dní k mámě. Večer, když přišel domů, jsem mu klidně řekla, co jsem viděla, a že takhle žít nechci. Viděla jsem na něm, že pochopil, že tohle už se nedá shodit ze stolu.
Když omluvy nestačí a je potřeba odejít
Následující dny byly plné omluv, vysvětlování a slibů, že to ukončí, že mu na mně záleží. Já jsem ale cítila, že se ve mně něco zlomilo. Nešlo už jen o tu druhou ženu. Šlo o to, jak dlouho mi lhal do očí, jak mě nechal přemýšlet, jestli jsem paranoidní, a jak ze mě dělal někoho, kdo si vymýšlí problémy. Představa „nového začátku“ mě spíš děsila. Věděla jsem, že bych mu koukala přes rameno, kontrolovala mu telefon, řešila každé cinknutí. To pro mě nebyl život, ve kterém bych chtěla zůstat. Rozhodla jsem se, že se nevrátím. Rozchod bolel, bylo mi smutno po člověku, se kterým jsem plánovala budoucnost, ale zároveň se mi strašně ulevilo. Nemusela jsem už čekat, kdy zase něco zahlédnu nebo zaslechnu. Ten neustálý vnitřní tlak zmizel a já jsem konečně měla pocit, že jsem se postavila sama za sebe.
