Článek
Byla to obyčejná středa večer. Seděla jsem u televize, tiket jsem měla položený vedle ovladače a spíš ze zvyku jsem začala odškrtávat čísla. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přepsala. Čísla na obrazovce najednou seděla s tím, co jsem měla na papírku, a mně chvíli vůbec nedocházelo, co se děje. Až po pár minutách mi došlo, že to není pár stovek, ale několik milionů. Měla jsem úplně dětskou radost, smála jsem se sama pro sebe a v hlavě mi naskakovaly představy, co všechno budu moct změnit. Hypotéka splacená, lepší auto, možná i výpověď v práci. Ten večer jsem usínala s pocitem, že se mi právě otevřel nový život.
Když radost z výhry začne mít drobná písmena
Druhý den jsem jela na prodejnu, abych si výhru ověřila, a pak mě poslali na větší pobočku, kde se řeší vyšší částky. Všechno se mnou trpělivě prošli, vysvětlili mi, jak bude výplata probíhat a na co si dát pozor. Pracovnice mi mimo jiné říkala, že bych si měla dobře rozmyslet, komu o tom řeknu a jak rychle. V tu chvíli jsem to brala trochu s nadhledem, skoro jako formalitu. Přišlo mi přece samozřejmé, že nejbližší rodině to říct musím, jinak by to bylo divné. Ještě ten večer jsem to řekla partnerovi a rodičům. Chtěla jsem s nimi sdílet radost a taky mě zajímalo, co by s těmi penězi dělali oni. První reakce byla obrovská euforie, objímání, smích a pocit, že se všichni vezeme na stejné vlně.
To nadšení ale docela rychle dostalo jiný tón. Ještě ten večer padaly vtipy o novém domě, exotických dovolených a „konečně pořádném“ autě. Vypadalo to nevinně, brala jsem to jako legraci. Během pár hodin se ale začaly objevovat i nenápadné narážky na věci, které by se teď přece „konečně“ daly zaplatit nebo dodělat. V rodině se začalo mluvit o dluzích, starých půjčkách, nevyřešených opravách. Mně to v tu chvíli nevadilo, pořád jsem byla v euforii a říkala si, že se o peníze ráda podělím, vždyť mi stejně zbyde dost. Když jsem naznačila, že se na to podíváme, až peníze přijdou na účet, v podstatě jsem tím otevřela dveře všem dalším očekáváním.
Když se tajemství rozkřikne rychleji, než jste připraveni
V práci jsem původně byla rozhodnutá, že si to nechám pro sebe. Jenže jeden kolega si všiml, že často volám do banky a něco řeším, začal se vyptávat a já v jedné slabé chvilce přiznala, že jsem vyhrála větší částku. Požádala jsem ho, ať si to nechá pro sebe, ale během dvou dnů to věděla půlka kanceláře. Najednou se kolem mě točily poznámky o tom, jak už asi brzo odcházím, a objevily se různé „dobré rady“, jak peníze investovat, do čeho rozhodně nejít a komu věřit. Atmosféra v práci se pro mě úplně změnila. Přestala jsem mít pocit, že jsem tam jen kolegyně, a začala jsem si připadat spíš jako někdo, na koho všichni zkouší reagovat podle toho, kolik má na účtu. V hlavě se mi čím dál častěji ozývala myšlenka, že bych možná skutečně měla dát výpověď, jen abych od toho všeho utekla.
Jakmile se rozneslo, že peníze už mám na účtu, ozvali se i lidé, se kterými jsem roky skoro nemluvila. Příbuzní, o kterých jsem věděla jen z doslechu, bývalí spolužáci, kteří se najednou objevili v soukromých zprávách. Každý z nich přišel s nějakým konkrétním problémem – dluhy, rozjeté podnikání, rozbité auto, složitá zdravotní situace v rodině. Část mě je chtěla vyslechnout a pomoct, protože jsem se cítila provinile, že mám najednou tolik peněz a oni řeší existenční věci. Zároveň jsem ale začala cítit, že se ze mě stává něco mezi bankomatem a poradnou. Vyčerpávalo mě neustále vysvětlovat, proč někomu přispěju a jinému už ne, a reakce některých lidí byly dost ostré. U některých jsem cítila uraženost, zklamání, odstup. Začala jsem přemýšlet, jestli bych se jim vůbec ozvala, kdybych žádnou výhru neměla.
Když miliony převrátí vztahy i představy o budoucnosti
Doma to začalo drhnout i s partnerem. Ukázalo se, že máme úplně jinou představu o tom, co s penězi udělat. Já chtěla hlavně splatit půjčky, vytvořit si finanční polštář a trochu si oddechnout, zatímco on mluvil o větším bytě, změně životního stylu a společném podnikání. Vždycky když jsme šli k mým rodičům, skončilo to debatou o tom, co bych „měla“ udělat, do čeho peníze dát a komu pomoct víc. Měla jsem pocit, že najednou každý přesně ví, jak s mou výhrou naložit líp než já. Začala jsem být podrážděná, hádali jsme se kvůli věcem, které by nás dřív vůbec nenapadly. Čím déle to trvalo, tím častěji jsem v sobě slyšela větu, že bych nejradši žádné miliony nikdy nevyhrála.
Po pár týdnech jsem měla pocit, že už to takhle nejde dál. Sedla jsem si doma s papírem a tužkou a začala si psát konkrétní částky. Kolik chci dát rodičům, kolik sourozencům, jestli chci podpořit někoho dalšího a v jakém rozsahu. Udělala jsem si pro sebe jasný plán, co rozdám a co zůstane jako můj základ, se kterým budu dál žít. Pak jsem si sedla s rodinou a vysvětlila jim, jak jsem se rozhodla, proč dostanou právě tolik a že další peníze už ode mě čekat nemůžou. Někteří to přijali docela klidně, u jiných jsem cítila zklamání a odstup. Po tom rozhovoru jsem ale poprvé od výhry cítila úlevu. Došlo mi, že mi ty peníze sice přinesly větší volnost v praktických věcech, ale svobodu v hlavě si musím hlídat sama. Bez pevných hranic by mě ta výhra úplně semlela a to, co jsem si původně představovala jako dar, by se proměnilo v trvalý zdroj stresu.
