Článek
První, čeho jsem si všimla, byly džíny. Najednou se mi špatně zapínaly, seděla jsem v nich celý den nalámaná a říkala si, že jsem to zase trochu „pustila z ruky“. V práci jsme měli náročnější období, chodila jsem domů pozdě, večer jsem dojídala po dětech a u toho kontrolovala maily. V hlavě jsem měla jednoduché vysvětlení: teď je shon, tak prostě přibírám, až se to uklidní, dám se zase dohromady. Jenže čas běžel, v práci se tempo aspoň trochu zklidnilo, ale kalhoty byly pořád těsnější. Začala jsem si v duchu opakovat, že jsem líná, že nemám disciplínu, že kdybych se víc snažila, tak to zvládnu.
Když „restart“ nefunguje tak, jak by měl
Rozhodla jsem se, že si udělám „restart“. Stáhla jsem si aplikaci na zapisování jídla, všechno jsem poctivě vážila a fotila, žádné „jen trošku“ jsem si nedovolila. Vyškrtla jsem sladké, přidala zeleninu, začala víc pít vodu. K tomu jsem si dala závazek, že aspoň třikrát týdně odcvičím doma podle videí. Měla jsem pocit, že pro to dělám maximum. Partner viděl, jak si všechno plánuju, a říkal, že mě obdivuje, jak jsem se do toho opřela. Po měsíci jsem šla s nadějí na váhu, těšila jsem se, že uvidím aspoň nějaké číslo dolů. Místo toho tam bylo o kilo víc. Úplně mi to vzalo vítr z plachet a první myšlenka byla, že si někde určitě lžu do kapsy, že musím někde „hřešit“, jen si to nechci přiznat.
Místo abych zpomalila, začala jsem přitvrzovat. Přidala jsem další cvičení, zkrátila si porce, pečivo jsem skoro úplně vyřadila. Na papíře to vypadalo ukázkově, ale v reálu jsem začala být pořád unavenější. Motala se mi hlava, ráno jsem se budila rozbitá, i když jsem šla spát dřív. Začaly mi víc padat vlasy a pleť nebyla nic moc. V práci jsem byla podrážděná, dělala jsem chyby v běžných věcech, zapomínala jsem, co jsem komu slíbila. Kolegyně jednou jen tak mezi řečí poznamenala, jestli to s tou dietou nepřeháním, že vypadám vyčerpaně. Já jsem se ale bála cokoliv povolit, měla jsem pocit, že kdybych trochu ubrala, úplně se „rozjedu“ a už to nikdy neukočíruju. Přitom váha pořád spíš stoupala, nebo se držela skoro stejně. Vůbec jsem nechápala, jak je to možné, a začala jsem o sobě pochybovat ještě víc.
Okamžik, kdy do příběhu vstoupila lékařka
Zlom nastal jeden večer v koupelně, když jsem se zase vážila. Čekala jsem aspoň malou odměnu za to, jak se držím, ale číslo bylo zase výš. Sedla jsem si na kraj vany a rozbrečela se. Měla jsem pocit, že dělám všechno, co se má, a stejně je to k ničemu. Partner za mnou přišel a řekl mi, že to takhle dál nejde, ať prostě zajdu k doktorce, že to není normální. Moje první reakce byla, že tam stejně jen řeknou to klasické „míň jez a víc se hýbej“ a že se tam akorát ztrapním. Ale zároveň jsem cítila, že už nemám sílu to pořád zkoušet dokola. Nakonec jsem se objednala k praktické lékařce s tím, že jí řeknu, že jsem pořád unavená a že přibírám, i když fakt držím režim. V hlavě jsem měla strach, že mě nebude brát vážně a že si pomyslí, že hledám výmluvy.
U doktorky jsem se snažila popsat všechno, co se děje. Mluvila jsem o únavě, o tom, že jsem protivnější než dřív, o padajících vlasech i o tom, jak jsem si měsíc hlídala jídlo a cvičení a přesto přibrala. Přistihla jsem se, že to říkám tak, jako bych se omlouvala, že za to vlastně můžu sama. Čekala jsem, že dostanu nějaké poučení o zdravém životním stylu, ale ona mě v klidu vyslechla a řekla, že mi vezme krev, včetně vyšetření štítné žlázy a dalších věcí. Překvapilo mě, že to zmínila sama, mně by nenapadlo, že by to s tím mohlo souviset. Brala jsem to spíš jako formalitu. Když mi pak za pár dní volala, že mám přijít, protože výsledky nejsou úplně v pořádku, poprvé mi bliklo, že možná nejsem jen „slabá“, ale že se v těle opravdu něco děje.
Najednou dává všechno větší smysl
Na endokrinologii mi pak lékařka všechno vysvětlila víc do detailu. Řekla mi, že mám zpomalenou štítnou žlázu a že s takovými hodnotami tělo prostě funguje jinak. Vysvětlovala mi, že při těchto potížích člověk často přibírá, je unavený, hůř se soustředí a nálady skáčou. Že i když držím diety a cvičím, tělu to jde proti srsti a výsledky jsou minimální. Ukázala mi čísla z krve a najednou mi to začalo zapadat dohromady – to, že chodím spát vyčerpaná, že jsem na děti ostřejší než dřív, že mi pořád není dobře ve vlastním těle. Cítila jsem zvláštní směs úlevy a naštvání. Úlevu, že za tím není jen moje „neschopnost“, a naštvání z toho, kolik měsíců jsem se v hlavě trestala a urážela. Když mi předepsala léky a řekla, že se to dá srovnat a že to ale bude chtít čas, odcházela jsem z ordinace s jiným pocitem vůči vlastnímu tělu.
Teď beru léky už pár měsíců. Váha nejde dolů nijak zázračně, ale konečně se hýbe správným směrem a hlavně se cítím víc jako já. Po ránu nejsem tak rozbitá, dokážu se soustředit a nálady nejsou tak vyhrocené. Pořád si hlídám, co jím, ale už to nedělám s takovou nenávistí k sobě. Spíš přemýšlím o tom, jestli jsem vyspaná, jestli mám čas si v klidu sednout k jídlu, než kolik má co kalorií. Zpětně mě děsí, jak automaticky jsem si za všechno dávala vinu já a moje „slabá vůle“. V mém případě byl skutečný důvod v malé žláze v krku, o které jsem předtím skoro nepřemýšlela. Neznamená to, že teď můžu na všechno rezignovat, ale naučilo mě to na svoje tělo koukat trochu jinak a s menší tvrdostí.
