Článek
Seděly jsme večer u kuchyňského stolu, dělaly úkoly a najednou se jí začaly třást ruce. Z ničeho nic se rozbrečela a spustila, že na ni paní učitelka celý den řvala a schválně ji před třídou shazovala. Vyprávěla jednu historku za druhou, jak jí dává nespravedlivé poznámky, jak kvůli ní trestá celou třídu, jak si na ni zasedla. Jak mluvila, cítila jsem, jak se ve mně všechno zvedá. Sama nemám hezké vzpomínky na základní školu, a tak jsem se úplně automaticky postavila na její stranu. V hlavě jsem už vymýšlela, co udělám, aby tohle neskončilo jen u stížnosti doma u stolu. Byla jsem rozhodnutá, že to tak nenechám.
Ráno cestou do školy jsem nad tím pořád přemýšlela. Hlavou se mi honilo, jak je možné, že si toho nikdo nevšiml, jestli to děti říkají i jiným rodičům. Rozhodla jsem se, že učitelce napíšu, že se s ní chci sejít kvůli přístupu k mojí dceři. V šatně jsem potkala jednu mámu a tak nějak nenápadně jsem se zeptala, jestli si její syn taky stěžuje, že paní učitelka pořád křičí. Ona se zarazila a řekla, že ne, že je s ní spíš spokojená, maximálně občas zvýší hlas. V tu chvíli se ve mně poprvé objevil malý červík pochybnosti, ale stejně jsem ten e-mail později poslala. Potřebovala jsem slyšet i druhou stranu, ne jen tu večerní uplakanou verzi.
Když se příběh začne lámat u školního stolu
Na schůzce jsem seděla proti učitelce, trochu v křeči a s pocitem, že musím dceru bránit. Zopakovala jsem jí, co mi dcera říkala. Učitelka vypadala překvapeně a pak začala popisovat konkrétní situace. Přiznala, že jednou zvedla hlas na celou třídu, když se všichni bavili a ignorovali zadání. Ten „kolektivní trest“, o kterém doma mluvila dcera, popsala spíš jako společnou domluvu o pravidlech. Vytáhla dceřin sešit a ukázala mi několik nesplněných úkolů, o kterých jsem doma nic neslyšela. Najednou mi došlo, že jsem si vlastně vůbec nekontrolovala žákovskou, že jsem prostě uvěřila jen tomu, co mi dcera večer mezi slzami řekla. Začalo mi být trapně, měla jsem pocit, že jsem na učitelku nastoupila moc zostra a bez toho, abych si ověřila základní věci.
Když jsem se vrátila domů, sedla jsem si s dcerou ke stolu a řekla jí, že si potřebujeme v klidu promluvit. Nechtěla jsem na ni křičet, ale zároveň jsem cítila velké zklamání. Postupně jsem se ptala na detaily. Jak to přesně bylo ten den, kdy prý učitelka celý den řvala. Jak to bylo s těmi poznámkami. Připomněla jsem jí, co říkala paní učitelka – že šlo o jedno napomenutí, ne o celodenní křik, a že v sešitě chybí několik úkolů. Dcera se nejdřív vztekala a trvala na své verzi, obracela oči v sloup a odmítala cokoliv uznat. Pak se jí ale zlomil hlas, rozbrečela se a přiznala, že to nafoukla. Že se bála, že doma dostane vynadáno za neudělané úkoly, a že chtěla, abych byla jednoznačně na její straně.
Mezi ochranou dítěte a hledáním pravdy
Chvíli jsme jen seděly v tichu. Já jsem si v hlavě srovnávala, co chci říct, aby pochopila vážnost toho, co udělala, a zároveň mezi námi neprasklo něco, co už nepůjde slepit. Řekla jsem jí, že chápu, že se bála, a že je normální mít strach z reakce rodiče. Ale že z někoho dělat „toho zlého“ jen kvůli sobě je za hranou, obzvlášť když jde o učitelku, se kterou tráví tolik času. Domluvily jsme se, že se paní učitelce osobně omluví a že jako náš nový zvyk budeme každý den spolu procházet žákovskou a úkoly, aby se nic neschovávalo. Zároveň jsem jí řekla, že oceňuju, že se nakonec přiznala, i když z ní ta pravda šla strašně pomalu.
Druhý den po vyučování jsme šly spolu za učitelkou. Dcera byla celá zaražená, držela se mě za ruku a bylo na ní vidět, že nejradši by utekla. Dala jsem jí prostor, aby mluvila sama. Ze začátku z ní vypadla jen krátká omluva, pak pomalu přidala, že některé věci přehnala a něco si vymyslela. Učitelka ji nechala domluvit, pak klidně řekla, že omluvu přijímá a že je ráda, že se to vyjasnilo, i když ji to mrzelo. V tu chvíli se mi hodně ulevilo. Měla jsem strach, že se z toho stane dlouhodobě špatný vztah mezi nimi i mezi mnou a školou. Místo toho jsem cítila, že se to podařilo narovnat dřív, než se to stihlo úplně pokazit.
Co se mezi námi změnilo po pár týdnech
O pár týdnů později jsem si všimla, že dcera o škole mluví jinak. Míň dramaticky, víc konkrétně. Když něco vypráví, víc se doptávám na to, co přesně kdo řekl nebo udělal, ne jen na to, jak se cítila. Na třídní schůzce mi učitelka mimochodem řekla, že se sama snaží víc dětem hned říkat, co se jí nelíbí, aby se doma tolik neobjevovaly překroucené verze. My dvě s dcerou máme nový rituál – každý den se podíváme do žákovské a probereme, co se ve škole dělo. Pro sebe z celé situace mám jedno velké ponaučení: svoje dítě chci bránit, to se nemění, ale zároveň nesmím vypnout kritické myšlení a slepě věřit první emotivní verzi, kterou mi přinese domů.
