Článek
Do nové školy jsem nastupovala v září s tím, že to nějak zvládnu. Byla jsem nervózní, ale říkala jsem si, že to má tak každý, kdo mění prostředí. Všichni ve třídě už se znali, měli svoje vtipy, svoje historky, svoje místa v lavicích. Já jsem tam přišla sama. Hned první den jsem si všimla skupinky holek v poslední lavici, jak si mě prohlížejí a něco si mezi sebou šeptají. Vnímala jsem ty pohledy, takové to rychlé přejíždění shora dolů a úšklebky. Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to normální, že jsem prostě nová a ony si jenom dělají obrázek.
Když „sranda“ začne bolet víc, než si připouštíš
Během prvního týdne mi dali přezdívku. Zněla napůl jako vtípek, ale zároveň v ní byla jasná narážka na něco, za co se stydím. Celá třída se tomu smála, jako by to byla největší legrace. Zasmála se i učitelka, nebo spíš protočila oči a šla dál, jako by to bylo bezvýznamné. V tu chvíli jsem se cítila přecitlivěle, skoro provinile, že mě to bodlo. Tak jsem se začala smát taky. Přinutila jsem se, aby to vypadalo, že mi to nevadí, že jsem nad věcí. V hlavě jsem měla jedinou větu: hlavně nedělat problémy, hlavně zapadnout, nejít proti proudu.
Ty „vtípky“ se ale začaly stupňovat. Jednou jsem nenašla penál, jindy jsem přišla po obědě do třídy a zjistila, že se mi někdo hrabal v batohu. Sešity byly rozházené, některé věci zmizely, jiné se objevily jinde. Když jsem se ozvala, slyšela jsem jen: „Klid, to je sranda, nebuď tak hysterická.“ Přesně ta věta mě zarazila a umlčela. Začala jsem svůj vztek a ponížení převracet proti sobě. Říkala jsem si, že třeba fakt přeháním, že jsem moc citlivá, že když to vydržím, oni přestanou. Představa, že bych s tím šla za učitelem nebo to řekla doma, mi přišla trapná. Bála jsem se, že budu vypadat jako ta, co si neumí poradit.
Když se šikana přesune i do mobilu a hlavy
Po pár týdnech jsem se dozvěděla o skupině na sociální síti, kterou si spolužáci založili. Nebyla jsem v ní, jen mi občas někdo ze „srandy“ ukázal screenshot. Smáli se tam mému oblečení, výrazům, tomu, jak sedím, jak mluvím. Objevily se fotky, na kterých jsem vypadala blbě, a u nich ponižující komentáře. Od té doby se mi začal zvedat žaludek pokaždé, když mi zapípal mobil. Večer jsem ležela v posteli a přemýšlela, co asi píšou, když to nevidím. Nedokázala jsem usnout, v hlavě mi jely scénáře dalších dnů, další fotky, další posměch. Rána se pro mě změnila v boj. Budík zazvonil a mně se tělem rozlil odpor, úplně fyzický, jako by mě někdo tlačil zpátky do postele.
Ve škole jsem postupně začala mizet. Seděla jsem spíš sama, přestávky jsem trávila na záchodě nebo v knihovně, jen abych nemusela být v místnosti s nimi. Sledovali mě i tam, aspoň jsem měla ten pocit. Učení mi šlo čím dál hůř. Nedokázala jsem se soustředit, pořád jsem čekala, odkud přijde další poznámka, další smích. V hodinách jsem koukala do lavice a přála si být neviditelná. Jednou při písemce se mi tak rozklepaly ruce, že jsem nebyla schopná udržet pero. Učitelka se mě před celou třídou zeptala, jestli mám nějaký problém. Vzadu jsem slyšela pochechtávání. V tu chvíli jsem pochopila, že už to nemám pod kontrolou, že se mi to vymklo a sama to nezastavím.
Okamžik, kdy přestaneš mlčet a něco se zlomí
Doma si máma začala všímat, že něco není v pořádku. Chodila jsem spát pozdě, i když jsem byla unavená, ráno jsem vstávala s pláčem, v neděli večer jsem kolabovala, že nechci do školy. Když se mě ptala, co se děje, odbývala jsem ji tím, že je toho hodně, že je to jen stres. Jednou večer ale přetekla nějaká vnitřní hranice. Seděly jsme v kuchyni, ona se mě znovu zeptala a já jsem se rozbrečela tak, že jsem skoro nemohla mluvit. Nakonec jsem jí všechno řekla, včetně toho, co se děje online. Ukázala jsem jí screenshoty, i když jsem se styděla za to, jak o mně píšou. Měla jsem pocit, že tím „práskám“, že zradím nějaké nepsané pravidlo třídy.
Společně jsme pak šly za školní psycholožkou a za třídní učitelkou. Bylo mi špatně jen z toho, že tam sedím a musím o tom nahlas mluvit. Měla jsem strach, co se stane, až se to ve třídě dozví. Zároveň jsem ale cítila zvláštní úlevu, že už to nenesu sama. V ten moment jsem byla úplně na dně, měla jsem pocit, že jsem selhala, protože jsem to nezvládla „ustát“. Dneska to ale zpětně vidím jako první krok ven. Nevyřešilo se tím všechno hned, ale přestala jsem se tvářit, že jde jen o humor, a poprvé jsem to pojmenovala jako něco, co mě ničí. A to byl pro mě zlom.
