Článek
Když jsme se s manželem nastěhovali do domu po babičce, měli jsme pocit, že začínáme novou etapu. Nebylo to nic luxusního, ale bylo to naše. Dům byl částečně po rekonstrukci, něco už opravené, něco nás teprve čekalo. První zimu jsem si ještě říkala, že se tak nějak „usazujeme“. Jenže pak jsem jednoho dne za skříní v ložnici objevila černé mapy. Bylo to přesně na tom místě, kde je venkovní zeď. Automaticky jsem si to spojila s tím, že staré domy jsou prostě vlhké. Vzala jsem sprej na plíseň, přestříkala to, otřela a tím to pro mě na chvíli skončilo.
Jenže během pár týdnů se to objevilo znovu. Nejdřív malý flíček, pak zase větší mapa. A k tomu se to začalo rozlézat směrem k oknu. V ložnici jsme občas cítili takový zatuchlý zápach, který jsem předtím nevnímala. Do toho mladší dcera pořád pokašlávala a já si to v hlavě okamžitě spojila s tou plísní. Manžel měl na všechno jiný pohled. Říkal, že v takových domech to tak prostě je, že babička tam žila celý život a nic se nedělo. Když jsem navrhla, že zavoláme nějakou firmu, mávl rukou, že to bude jen tahání peněz z lidí. Po několika krátkých, ale o to nepříjemnějších hádkách jsem mu řekla, že já už v takové ložnici spát nechci. Sedla jsem si k počítači, našla firmu, která dělá nezávazné prohlídky, a objednala termín.
Když odborník začne klást zdánlivě banální otázky
Jedno odpoledne přijel technik. Měl kufřík, nějaké měřáky, ale působil úplně normálně, žádný obchodník, který by se nás snažil hned tlačit do drahých zásahů. Prošel s námi dům, ptal se na věci, které mi tehdy přišly skoro až banální. Jak topíme, jestli regulujeme teplotu během dne, jak často větráme, jestli sušíme prádlo uvnitř a kde. Já jsem pořád měla potřebu mu vysvětlovat, že dům je jen napůl zrekonstruovaný, část zdí je stará a to bude ten hlavní problém. Čekala jsem, že se bude víc zabývat samotnou konstrukcí, základy, nějakými prasklinami nebo podobně. On se ale zajímal hlavně o to, jak v tom domě skutečně žijeme.
Zastavil se u oken v ložnici a hned mu padlo do oka, že máme všechny větrací mřížky přelepené páskou. Přiznala jsem, že jsme to udělali kvůli průvanu a chladu, protože první týdny po nastěhování tam opravdu táhlo a mně bylo neustále zima. Hned po nastěhování jsme si nechali dát nová plastová okna, právě „aby neprofukovala“. On nic nekomentoval, jen to vzal na vědomí. Pak jsme společně odtáhli skříň asi o metr od venkovní zdi. Pohled na mokrou omítku za ní mě docela šokoval. Nebyl to jen flek, ale celá plocha, na dotek vlhká. Technik mi klidným tónem vysvětlil, že dům jsme si vlastně „udušili“ sami, že jsme z něj udělali skoro hermeticky uzavřenou krabici, kde se vlhkost nemá šanci dostat ven.
Co jsme museli změnit dřív, než zmizela plíseň
V tu chvíli jsem se cítila dost provinile a popravdě i hloupě. Celou dobu jsem nadávala na starý barák, ale vůbec mě nenapadlo, že problém může být v tom, jak v něm fungujeme. Technik nám pak docela jednoduše popsal, co můžeme změnit hned. Vysvětlil, že máme větrat krátce a víckrát denně, otevřít okno dokořán na pár minut místo toho, abychom ho nechávali na ventilaci celé hodiny. Nábytek u obvodových zdí má mít mezeru, aby kolem nich mohl proudit vzduch, žádné skříně nalepené na zdi. Doporučil nám nesušit prádlo v ložnici, i když je to nejpohodlnější, a v zimě trochu víc přitopit, aby se vlhkost tolik nesrážela. Domluvili jsme se, že chemické ošetření plísně má smysl až po tom, co tyhle věci změníme, jinak se to bude pořád vracet. Pak se zvedl, sepsal stručnou zprávu a odjel.
Ten večer jsme s manželem sundavali pásky z mřížek a odtahovali skříně. Bylo vidět, že na to moc náladu nemá, bral to pořád spíš jako otravnou akci než jako nutnost. Já jsem ale měla před očima ty mokré zdi a dceřin kašel, takže jsem byla rozhodnutá to dodržet. Začali jsme víc větrat, hlídat si, kde sušíme prádlo, a trochu jsme přenastavili topení. První týdny jsem byla skoro až posedlá. Pořád jsem chodila do ložnice, sahala na zeď za skříní, kontrolovala rohy a hledala, jestli se někde neobjevuje nový flíček. Připadala jsem si trochu přehnaně, ale zároveň jsem měla potřebu mít věci pod kontrolou.
Kdy jsem pochopila, že problém nebyl jen ve „starém domě“
Po pár měsících se situace uklidnila. Rohy v ložnici zůstaly suché, ten typický zatuchlý zápach zmizel a i dcera přestala tolik kašlat. Plíseň se objevila jen minimálně a po ošetření už se dál nerozlézala. Uvědomila jsem si, jak rychle jsem měla potřebu všechno svést na „starý dům“, místo abych se zamyslela nad tím, co děláme my. Nebylo to o tom, že by dům byl dokonalý, pořád má svoje mouchy a plánujeme další opravy. Ale ten největší problém v ložnici nebyl v tom, jak je postavený, ale v tom, jak jsme ho uzavřeli a přestali v něm přirozeně větrat. Od té doby už si dávám větší pozor, než něco automaticky hodím na věk domu nebo na to, že „to tak prostě je“.
