Článek
Večer ukládáme syna a všechno to začne úplně nevinně. Já řeknu, že tablet před spaním ne, protože pak nemůže usnout, a partner na to, ať ho nechám, že je unavený a má po náročném dni nárok vypnout. V hlavě se mi okamžitě rozsvítí varovka, že když to „povolím“, už to nikdy nevrátím zpátky. Vůbec nepřemýšlím o tom, co slyší syn z postele, jen cítím, jak se mi zvedá tlak a jak potřebuji ustát „svůj“ princip. Během pár minut se z jedné věty stane rozjetá hádka o tom, kdo rozumí dětem víc, kdo je benevolentní a kdo moc přísný. Skončí to tak, že syn nakonec usne sám, my každý v jiné místnosti, oba přesvědčení, že ten druhý to dělá špatně. Já si v hlavě opakuju svoje argumenty a vůbec mi nedochází, že on si nejspíš dělá to samé.
Časem si začínám všímat, že to není jen jeden večer. Opakuje se to pořád dokola. U domácích úkolů, u sladkostí, u kroužků. Mám v sobě hluboko zakořeněný pocit, že když povolím, děti mi přerostou přes hlavu a všechno se mi jednou vrátí. Vyrůstala jsem v přísnějším prostředí, kde se hodně hlídala disciplína a výsledky. Partner má opačnou zkušenost – doma se hodně křičelo a on si z toho odnesl rozhodnutí, že na svoje děti takhle nikdy mluvit nebude. On se přiklání k „pochopení“, já k „důslednosti“. V praxi to ale znamená, že z každého rozdílu se stane spor o to, jestli jsem já moc tvrdá, nebo on moc měkký. A pokaždé, když se do toho dostaneme, mám pocit, že nejde jen o výchovu, ale i o to, kdo z nás dvou je „lepší“ rodič.
Moment, kdy se napětí přelije i k prarodičům
Krize přijde u nedělního oběda u mojí mámy. Dcera už nechce jíst, odsunuje talíř a má slzy v očích. Ve mně se okamžitě ozve vzpomínka na vlastní dětství, kdy jsem musela dojíst všechno, ať se dělo cokoli, a kdy se kolem jídla točilo víc emocí, než bylo zdrávo. Řeknu, ať ji necháme být, že když nemůže, tak nemůže. Partner před mojí mámou začne mluvit o tom, že děti mají vědět, že jídlo se nevyhazuje, a máma se k němu hned přidá, že za nás se dojídalo všechno a nikomu to neublížilo. Najednou mám pocit, že jsem v menšině, že mluví proti mně. Místo abych to utnula, začnu mluvit hlasitěji, vysvětlovat, že nechci dětem opakovat to, co jsem sama zažívala. Všechno se stočí k tomu, kdo dítě „kazí“ – jestli já svojí „měkkostí“, nebo partner svým tlakem. Celou dobu vidím, jak dcera sedí u stolu a dívá se střídavě na nás tři, ale v tu chvíli nejsem schopná z toho vystoupit.
Po návštěvě je doma dusno. Nemluvíme spolu skoro vůbec, jen si v hlavě přehrávám, co jsem měla říct jinak, a cítím se strašně nepochopená. Mám pocit, že mě vidí jako hysterku, která všechno dramatizuje. Z jeho strany vnímám, že má zase pocit, že ho nerespektuju jako tátu a že zpochybňuju každé jeho rozhodnutí. Do toho si začínám všímat, že děti si našich rozdílů začínají všímat víc, než jsem si myslela. Syn za mnou přijde s tím, že když mu já něco zakážu, táta říkal, že může. Nebo naopak. Vidím, jak zkouší, u koho z nás dvou lépe uspěje, a dojde mi, že z našeho boje o principy se pro ně stal nástroj. Najednou mám spíš pocit, že jim tím ubližujeme, než že jim dáváme nějaké pevné hranice.
Okamžik zlomu u synových slz
Jednou se znovu pohádáme kvůli tomu, jestli má syn jít na trénink, když se mu nechce. Já říkám, že závazek je závazek, partner má tendenci ho spíš podpořit v tom, že může vynechat. Nakonec syn na trénink jde, ale večer brečí a mezi vzlyky ze sebe dostane, že se kvůli němu pořád hádáme. V tu chvíli mě to úplně zarazí. Uvědomím si, že zatímco my bojujeme o to, kdo má pravdu, on má pocit, že je příčinou všeho. Když usne, sednu si k partnerovi. Poprvé nezačnu tím, jaké argumenty mám pro a proti, ale tím, jak se u těch našich hádek cítím. Přiznám mu, že mám potřebu mít pravdu, protože se bojím, že když „prohraju“, znamená to, že jsem špatný rodič a že dělám chyby, které už nepůjdou opravit.
Partner mi na to řekne, že když na něj tlačím a zpochybňuju jeho rozhodnutí před dětmi, má pocit, že všechno, co jako táta dělá, je vlastně špatně. Shodneme se, že to takhle dál nechceme. Jako první krok si sedneme a společně si sepíšeme pár základních věcí, na kterých se oba shodneme. U spaní, sladkostí a domácích úkolů si jasně řekneme, co chceme držet, a slíbíme si, že se před dětmi nebudeme navzájem přebíjet. Není to žádná zázračná změna přes noc. I při tom sepisování několikrát sklouzneme k hádce, staré argumenty se hned vracejí. Zkoušíme si ale vědomě říkat „nechme to na potom“, když cítíme, že už nejde o děti, ale o naše ego.
Hledání společného středu místo boje o vítězství
Postupně zjišťuju, že naše rozdílné názory nezmizely. Pořád si myslíme každý trochu něco jiného, ale už v tom nevidím útok na sebe. Pomáhá mi připomínat si, že oba chceme pro děti dobrý život, jen k tomu máme jinou cestu. Když cítím, že se schyluje k další hádce, snažím se nejdřív zeptat, proč to partner vidí tak, jak to vidí, místo abych hned spustila svoji přednášku. Nedaří se nám to vždycky. Občas se zase pohádáme kvůli úplné maličkosti. Rozdíl je v tom, že si toho teď všímáme dřív a máme aspoň nějaká společná pravidla, k nimž se můžeme vrátit. Z nekonečného boje o pravdu se pomalu stává snaha hledat společný střed, i když je to často dost kostrbatý proces.
