Článek
Ráno jsem se probudila v penzionu, kde jsme měli ubytované skoro všechny hosty a kde měl proběhnout i obřad. Byla jsem nervózní, ale takovým tím způsobem, kdy se člověk těší a zároveň bojí, aby se nic nezvrtlo. Máma pobíhala po pokoji, kontrolovala kytky, šaty, boty, mezitím mi připomínala, ať hlavně jím, abych někde neomdlela. Všichni kolem mě opakovali, že to bude nejhezčí den v mém životě, a já jsem si v hlavě jela svůj seznam – prstýnky jsou, občanky jsou, harmonogram sedí. Měla jsem pocit, že logisticky máme všechno zvládnuté, a domlouvala jsem sama se sebou, že už to teď prostě jen prožiju a nebudu nic moc řešit.
První prasklina v dokonalém dni
Když přijela vizážistka s kadeřnicí, začal klasický svatební chaos. Do pokoje se začali trousit lidi, něco si zapomněli, něco potřebovali podepsat, někdo chtěl vědět, kde může zaparkovat. Do toho dorazila moje svědkyně a nejlepší kamarádka. Hned jsem viděla, že je nějaká divná. Pořád si hrála s vlasy, usmívala se tak napůl, byla z ní cítit nervozita, která nesouvisela jen s tím, že má stát u oltáře vedle mě. Několikrát naznačila, že se mnou pak potřebuje mluvit o samotě. Já to brala jako nějakou drobnost kolem organizace, možná nějaký problém s hosty nebo s programem. Byla jsem zavalena přípravami, takže jsem její poznámky odkládala s tím, že „pak si sedneme“.
Ta chvíle přišla až dole v restauraci, kam jsem si odskočila na záchod. Ona šla se mnou a zavřela za námi dveře. V tu chvíli jsem si všimla, jak se jí opravdu třásly ruce. Řekla, že už to nemůže držet v sobě a že mi to musí říct dřív, než si ho vezmu. Najednou se mi sevřel žaludek, i když jsem ještě nevěděla proč. Pak z ní vypadlo, že spolu s mým nastávajícím jednou spali. Prý po nějaké společné akci před pár měsíci, když jsem u toho nebyla. Stála jsem tam v polorozepnutých šatech a zírala na ni. První, co mě napadlo, bylo, že jí nevěřím, že je to nějaký špatný vtip. Nedokázala jsem to v tu chvíli pobrat, hlava mi úplně ztuhla.
Setkání tváří v tvář a rozhodnutí, které nešlo odložit
Z té koupelny jsem vyběhla skoro bez toho, abych si umyla ruce, prostě jako v tranzu. Věděla jsem jen, že ho musím najít a slyšet jeho reakci. Našla jsem ho v salonku, jak se fotí s rodiči a tváří se, jako by nic. Řekla jsem mu, že s ním potřebuju na chvíli mluvit venku, že je to důležité. Venku jsem mu v rychlosti zopakovala, co mi svědkyně řekla, a sledovala jeho obličej. Nejdřív dělal, že vůbec neví, o čem mluvím. Pak z něj vylezlo, že „něco bylo“, ale že to nic neznamenalo a že jsem to vlastně nikdy nemusela vědět. V tu chvíli mě začalo bolet víc to, jak to bagatelizuje, než samotný fakt, že mi byl nevěrný. Viděla jsem na něm, že víc přemýšlí nad tím, jestli z toho nebude ostuda, než nad tím, co to dělá se mnou.
Řekla jsem mu, že potřebuju čas, a vrátila se nahoru do pokoje. Tam už na mě všichni čekali s tím, že se za chvíli půjde dolů k obřadu. Zamkla jsem se v koupelně, sedla si na okraj vany a snažila se vůbec nadechnout. V hlavě se mi dokola vracela jedna věta: za hodinu mám říct ano člověku, u kterého mám pocit, že mi lže. Nevěděla jsem, co mám dělat, jen jsem cítila, že to nejde přejít. Zavolala jsem bráchovi, který už byl dole mezi hosty, a v slzách mu všechno řekla. Znala jsem ho natolik, že jsem věděla, že mě nebude nutit to nějak přetrpět. On mi klidným hlasem řekl, že ať udělám cokoliv, postaví se za mě. V tu chvíli se mi poprvé jasně rozsvítilo, že tu svatbu opravdu můžu zastavit, že to není jen teoretická možnost.
Konfrontace s okolím a zrušený obřad před všemi
Šla jsem za matrikářkou a organizátorkou a stručně jim řekla, že máme velký problém a že je možné, že se obřad neuskuteční. Byly překvapené, ale profesionálně se zeptaly jen na to, co mají dělat s hosty, kdyby se to potvrdilo. Pak jsem musela za rodiči. Byli už ustrojení, nachystaní, typická atmosféra těsně před obřadem. S třesoucím se hlasem jsem jim vysvětlila, co se stalo. Máma automaticky reagovala tím, že to přece nemůžu udělat, když už jsou všichni tady, že se to má nějak vyřešit mezi námi dvěma. Táta byl spíš zticha a zeptal se mě jen, jestli mu po tom všem dokážu věřit. V ten moment jsem si uvědomila, že ne. A poprvé jsem nahlas řekla, že si ho nevezmu, i kdyby to mělo znamenat, že zkazíme všem odpoledne.
Místo klasického nástupu k obřadu jsem si stoupla před hosty s bráchou po boku. Krátce jsem jim řekla, že se svatba konat nebude, protože mezi námi vyšla najevo zásadní věc, kvůli které nemůžu pokračovat. Nešla jsem do detailů, jen jsem poděkovala, že přijeli, a omluvila se za zmatek. Cítila jsem, jak na mě všichni koukají, v očích jsem měla slzy, ale hlas se mi překvapivě tolik netřásl. Můj bývalý nastávající stál opodál, bylo vidět, že se ke mně chce přiblížit, ale já jsem se mu vyhnula a šla rovnou k autu. Brácha mě odvezl pryč, ještě pořád v šatech. V autě mi postupně docházelo, že jsem právě ukončila dlouhý vztah i svatbu v jednom dni. Vedle toho chaosu a studu jsem ale cítila i zvláštní úlevu, že jsem v tu nejhorší možnou chvíli nešla sama proti sobě.
