Článek
Ten mail přišel někdy po deváté. Žádný předmět typu „důležité“, jen neutrální pozvánka na krátkou poradu se šéfem a personalistkou. Bez programu, bez vysvětlení. V té době jsem za sebou měla několik týdnů, kdy jsem dělala hodiny navíc, které se nějak zázračně nepromítaly do výplaty, a nedávno jsem se kvůli tomu chytla s nadřízeným. Taky jsme pořád řešili moji smlouvu na dobu určitou, která se měla automaticky prodlužovat, aniž by se o tom se mnou někdo bavil. Jakmile jsem ten mail otevřela, bylo mi jasné, že to nebude nic příjemného. Snažila jsem se dál normálně pracovat, odepsat na maily a dokončit, co jsem měla rozdělané, ale v žaludku jsem cítila tlak a každou chvíli jsem koukala na čas v rohu monitoru.
Neutrální schůzka, která začala odkrývat důvody
Když se schůzka blížila, šla jsem si jen rychle odskočit a opláchnout obličej studenou vodou. Říkala jsem si, že tam půjdu v klidu a nebudu nic předjímat. V zasedačce už seděl šéf i personalistka, oba s papíry před sebou, rovně položenými, bez jakéhokoli osobního gesta navíc. Měli takový ten neutrální, úřední výraz, který ve firmě vytahovali jen na vážnější věci. Sedla jsem si proti nim a chvíli bylo ticho, než šéf spustil. Bez zbytečného úvodu oznámil, že se ve firmě dělají organizační změny a moje pozice se v rámci restrukturalizace ruší. V tu chvíli mi hlavou projelo, že práce je poslední měsíce spíš víc než míň, pořád se mluvilo o nových zakázkách a posilování týmu. Něco mi na tom nesedělo, ale neřekla jsem hned nic. Jen jsem se zeptala, co to pro mě konkrétně znamená.
Slovo si vzala personalistka. Začala mluvit o výpovědní době, jak bude probíhat, na jaké odstupné mám nárok a jaké papíry ode mě budou potřebovat. Bylo vidět, že to má naučené, říkala ty věty plynule, skoro bez pauzy, jen sem tam se podívala do papírů, aby se ujistila, že na nic nezapomněla. Já jsem reagovala tak napůl automaticky. Ptala jsem se na detaily a opakovala si v hlavě, co budu muset řešit dál, spíš abych se měla čeho držet a nerozbrečela se tam. Do toho mi pořád běželo, že v kanceláři máme plno, že kolegové si mezi sebou stěžují, že nestíhají, a vedení přitom pořád bere brigádníky na výpomoc. Nedávalo mi to smysl. Nakonec jsem to nevydržela, nadechla se a zeptala se, jestli je to opravdu jen kvůli „organizačním důvodům“.
Když zazněl skutečný důvod, napětí vystřelilo nahoru
Jakmile jsem to řekla, atmosféra se trochu změnila. Šéf si upravil brýle, na chvíli se odmlčel a pak jiným tónem řekl, že problém je i v tom, že dlouhodobě nezapadám do týmu. Dodal, že člověk, který pořád něco řeší, se hůř koordinuje. V tu chvíli jsem přesně věděla, na co naráží. Na to, že jsem jako jedna z mála otevřeně mluvila o neplacených přesčasech, o smlouvách, které se podepisovaly zpětně, a o tom, že se po nás chce víc, než je napsané v pracovní náplni. Jak to dořekl, cítila jsem, jak se mi rozklepaly ruce. Hlas se mi zadrhával už jen při tom, že jsem se snažila zeptat na další věc. Došlo mi, že jestli teď sklopím hlavu a jen poděkuju za spolupráci, zůstane jejich verze jako ta jediná oficiální pravda.
V jednu chvíli jsem si uvědomila, že mě víc než strach z výpovědi štve pocit nespravedlnosti. Přestala jsem si v duchu rovnat věty a prostě jsem to řekla nahlas. Zvedla jsem hlas a řekla, že skutečný důvod je ten, že odmítám dělat přesčasy zadarmo a podepisovat cokoliv zpětně jen proto, že se to tak „vždycky dělalo“. Připomněla jsem situace, kdy po mně chtěli, abych klientům slibovala termíny, o kterých jsme všichni věděli, že se nedají reálně stihnout, ale očekávalo se, že to nějak „uděláme“. Najednou bylo v místnosti dusno. Šéf zrudnul a začal mě obviňovat z neloajality a z toho, že šířím v týmu negativní náladu, protože tyhle věci otevírám před ostatními. Personalistka se mě snažila uklidnit, vrátit to zpátky k formulacím o organizačních důvodech, ale bylo jasné, že jsme za hranou běžné porady.
Stud, ticho v kanceláři a zvláštní úleva
Když jsem po nějaké době vyšla ze zasedačky, všimla jsem si, že dveře zůstaly pootevřené. V kanceláři bylo ticho, jiné než obvykle. Několik lidí se tvářilo, jako že pracuje, ale bylo vidět, že aspoň kus hádky museli slyšet. Cítila jsem hrozný stud, nejradši bych se v tu chvíli propadla pod zem. Zároveň se ve mně míchala i zvláštní úleva. To, co jsem měsíce řešila jen v hlavě nebo potichu s jednou kolegyní u oběda, teď zaznělo nahlas přímo před těmi, kterých se to týkalo. Sedla jsem si ke stolu, vytáhla krabici od papírů a začala si pomalu balit svoje věci. Přišlo za mnou pár lidí a potichu se ptali, co se stalo. Nechtěla jsem to tam rozebírat ani firmu pomlouvat uprostřed kanceláře, tak jsem jen stručně řekla, že odcházím a že jsme se tak domluvili.
Zbytek dne jsem fungovala spíš na autopilota. Odevzdala jsem přístupy, přeposlala rozdělané úkoly a napsala krátký mail kolegům, že končím. Když jsem večer jela domů, byla jsem vyčerpaná a hlava mi jela na plné obrátky, ale jedno bylo jasné. Ten okamžik v zasedačce, kdy jsem se konečně ozvala, pro mě byl zlomový. Ne proto, že bych díky tomu něco zachránila – výpověď tím samozřejmě nezmizela, ale proto, že jsem poprvé neustoupila jen proto, aby byl klid. V duchu jsem si slíbila, že příště nebudu tak dlouho přecházet věci, které mi vadí, jen proto, že se bojím následků. Vím, že to nezaručí, že bude všechno spravedlivé, ale aspoň budu mít pocit, že jsem nezradila sama sebe.
