Článek
Ráno jsem se vracela z běhu, zpocená, zadýchaná, ale spokojená. V hlavě jsem si přehrávala, jak jsem ještě před rokem tvrdila, že běhání není pro mě a že jsem na to už stará. Teď jsem měla za sebou několik týdnů, kdy jsem se přiměla vyrazit ven i v době, kdy bych dřív seděla u kafe. Dala jsem si sprchu, uvařila si opravdu zasloužené kafe a spokojeně se svalila na gauč s mobilem. Cinkla mi zpráva od kamarádky s odkazem na příspěvek ve facebookové skupině našeho města. Jen krátká poznámka u toho, ze které jsem pochopila, že ji to naštvalo, ale ještě jsem vůbec netušila proč.
Když jsem ten odkaz otevřela, skoro mi vypadl hrnek z ruky. Na fotce byl náš chodník, známý plot a uprostřed postava v legínách a vytahaném tričku. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ta postava jsem já. Nahoře byl komentář, který z mého běhání udělal vtípek na účet toho, jak prý vypadá zoufalství po čtyřicítce. Jen jsem seděla, zírala do mobilu a cítila se, jako kdyby mě někdo veřejně svlékl před lidmi, které ani neznám. První, co mě napadlo, nebylo, že ten člověk je mimo, ale že jsem trapná já. Hlavou mi začaly běžet myšlenky, že jsem měla zůstat doma, že jsem si měla koupit něco jiného na sebe, že jsem se do toho běhání vlastně nikdy neměla pouštět.
Když se z radosti z běhu stane veřejný terč
Začala jsem projíždět komentáře pod tou fotkou. Byly tam vtípky o tom, jak lidé po čtyřicítce „šílí“, ironické poznámky k tomu, jak vypadám, pár lidí se zasmálo, někdo přidal jen smajlíka. Objevilo se i několik komentářů, které se mě zastávaly, ale ty jsem v tu chvíli skoro nevnímala. Všechno, co se mě dotklo, se najednou zdálo hlasitější než ta podpora. Zjistila jsem, kdo fotku nahrál – chlap, kterého občas vídám v práci na chodbě, známe se jen přes známé, nikdy jsme si vlastně pořádně nepromluvili. Do studu se začal míchat vztek, že si mě někdo cizí fotí bez dovolení a pak to dává na internet jako zábavu pro ostatní. Přesto jsem tam prvních pár minut jen seděla, koukala do displeje a měla chuť smazat všechny svoje fotky ze sociálních sítí i z mobilu.
Napsala jsem kamarádce, proč mi to posílala, protože mi z toho bylo fyzicky úzko, a zeptala jsem se jí, jestli takhle opravdu působím. Ona mi obratem zavolala a už z prvního tónu hlasu jsem cítila, jak moc ji to vytočilo. Vysvětlila mi, že právě proto mi to poslala, protože jí přišlo nepřijatelné, aby se někdo takhle bavil na cizí účet, a že to s žádnou „legrací“ nemá nic společného. Navrhla mi, ať ten příspěvek nahlásím adminům skupiny a případně se ozvu i tomu člověku, co to přidal. Já jsem ale v tu chvíli hodně váhala. Měla jsem strach, že když se ozvu, stanu se v té skupině ještě větším terčem, že přibudou další poznámky o tom, že neumím snést legraci, a že to jen zhorším.
Strach z reakce a hledání vlastní hranice
Odpoledne se vrátil partner z práce a já jsem mu ten příspěvek ukázala skoro se studem, jako bych se měla omlouvat, že vůbec chodím běhat. Řekla jsem mu, že mám chuť přestat, protože tuhle zkušenost prostě neunesu. On si to v klidu prohlédl a hned mi dal najevo, že problém není ve mně, ale v tom člověku, který považuje za normální fotit cizí lidi bez souhlasu a vyvěšovat je na sociální sítě. Bavili jsme se o tom, jak jsem se ještě ráno z běhu vracela nadšená a pyšná na sebe a během pár minut se to ve mně celé zlomilo kvůli jednomu hloupému komentáři od někoho, kdo o mně nic neví. Došlo mi, jak snadno jsem nechala cizí názor převálcovat svoje pocity a vlastní radost.
Nakonec jsem si sedla k počítači a rozhodla se, že nechci dělat, že se mě to netýká. Pod tu fotku jsem napsala krátký, klidný komentář. Napsala jsem, že jsem to já, že jsem ráda, že jsem se po čtyřicítce rozhoupala k běhu, i když nevypadám jako z reklam, a že bych ocenila, kdyby si lidé podobné „vtipy“ na cizí účet odpustili. Současně jsem příspěvek nahlásila a napsala adminům, že si nepřeju, aby tam moje fotka dál visela. Během večera se mi ozvaly dvě známé, které mi napsaly, že mě chápou, že je to celé za hranou a že mě obdivují, že jsem se ozvala veřejně. Nepřepsalo to sice celý ten nepříjemný pocit, ale trochu mi to vrátilo klid a pocit, že nejsem úplně sama proti všem.
Vrátit si běh zpátky jen pro sebe
Druhý den ráno jsem si vzala zase legíny a tričko a šla běhat. Mobilní internet jsem si raději vypnula, aby mě nic nerozhodilo, ale v hlavě jsem to měla jinak než den předtím. Pořád jsem cítila zbytek trapnosti, která se ve mně usadila, ale zároveň jsem si opakovala, že běhám kvůli sobě a svému tělu, ne kvůli Facebooku. Uvědomila jsem si, že pokud s tím přestanu, dám tomu člověku vlastně za pravdu. A to jsem nechtěla. Běh mi najednou připadal i jako malý způsob, jak si vzít zpátky něco, co mi ten anonymní výsměch na chvíli sebral – obyčejnou radost z toho, že jsem se do něčeho pustila, i když už mi není dvacet.
