Článek
Seděla jsem po vyučování v kabinetu, dopíjela studenou kávu a snažila se dodělat přípravy na další den. Hlava už mi jela ztěžka, děti jsem měla pořád před očima a v počítači se mi míchaly sešity, třídnice a prezentace. Do toho mi na mobilu blikla zpráva od kamarádky z Německa, že má chvilku na videohovor. Dlouho jsme si pořádně nepopovídaly, tak jsem zavřela školní program, trochu si uhladila vlasy a hovor přijala. Říkala jsem si, že aspoň na pár minut vyskočím z toho školního kolotoče.
Videohovor, který změnil můj klid
Na obrazovce se objevil její obývák a ona, opřená o polštář, úplně nadšená. Za ní police s dětskými knížkami, občas tam proběhlo její dítě, ale jinak klid. Vyprávěla mi o nové třídě, o kolegyních, jak se jí dobře spolupracuje s vedením. Začala jsem se vyptávat, jak to tam mají s papírováním, kolik hodin učí, co všechno po ní chtějí. Zajímalo mě to profesně, ale i trochu lidsky, jestli je to jinde opravdu tak jiné. Ona se pak zmínila, že zrovna dostala výplatu a sama začala srovnávat, jak to měla dřív u nás a jak to má teď. V tu chvíli jsem se jí zeptala úplně na rovinu, kolik teda bere. V hlavě jsem měla, že to bude možná „něco málo víc“ než moje mzda, nic dramatického.
Když řekla tu částku a k tomu dodala, co má všechno navíc zaplacené v kurzech a příplatcích, na chvíli jsem nevěděla, co říct. V hlavě se mi okamžitě objevila moje výplatní páska, kterou nosím v tašce založenou mezi papíry. Navenek jsem reagovala spíš neutrálně, nechtěla jsem jí kazit radost a dělat z hovoru stížnost. Snažila jsem se zůstat u témat kolem výuky, popřála jsem jí, ať se jí daří, a hovor jsme ukončily v přátelském tónu. Jakmile se obrazovka zhasla, na ten rozdíl jsem přestala myslet jen tělem a začala ho počítat v číslech. Sáhla jsem do tašky, vytáhla výplatnici a sedla si zpátky k počítači. Přepočítávala jsem si svůj plat na eura a na hodinu a ty částky vedle sebe vypadaly skoro absurdně.
Když se čísla nedají vytěsnit
Další den se to se mnou táhlo od rána. Suplování za nemocnou kolegyni, dvě vyhrocené situace ve třídě, do toho příprava na odpolední třídní schůzky. V každé pauze mezi hodinami se mi v hlavě zase objevila ta čísla z včerejška. Zkoušela jsem to vytěsnit, ale pořád se mi vracelo srovnání, kolik času a energie tady nechávám. V kabinetu jsem mezi hodinami nadhodila kolegyni, že jsem mluvila s kamarádkou, co učí v Německu, a že mě zarazilo, jaké tam mají platy a podmínky. Jen protočila oči a řekla, že přesná čísla radši slyšet nechce. Během pár minut z toho mezi námi bylo takové to krátké postesknutí, jak se tu jako učitelky často cítíme podhodnocené a jak radši některé věci ani nepočítáme, abychom se nenaštvaly ještě víc.
Večer u večeře jsem to vytáhla na partnera, protože se mi to honilo hlavou celý den a potřebovala jsem to někomu říct nahlas. Vysvětlovala jsem mu, že nejde jen o samotnou částku na výplatnici, ale o ten pocit, který za tím je. Že mám práci, která mě sice baví, ale je psychicky i časově náročná, a že mi ten plat připadá jako vzkaz od systému, jak moc si nás ve skutečnosti váží. On mi napůl vážně navrhl, jestli bych taky nemohla jít učit do Německa, když mě to tak rozčiluje. Skoro okamžitě jsem vytáhla všechny důvody, proč ne: jazyk, rodiče, které tu mám, děti ve třídě, ke kterým jsem se už připoutala. A v tu chvíli mi došlo, že vlastně nechci odjet. Chci, aby to bylo spravedlivější tady, kde žiju.
Hranice, které jsem si začala držet
V dalších dnech jsem si víc všímala věcí, kolem kterých jsem dřív spíš jen prošla. Hodiny strávené večer u počítače, kdy opravím sešity, a stejně mě pak čeká ještě elektronická dokumentace. Školení ve volnu, která nejsou zaplacená, ale člověk má pocit, že musí, aby „nezaostával“. Kroužky, které vedu skoro zadarmo, protože mi je líto děti odmítnout. Ten rozdíl proti podmínkám v Německu mi začal připadat skoro urážlivý, jako kdyby mi někdo nepřímo říkal, že moje práce má poloviční cenu. Přistihla jsem se, že začínám odmítat některé „dobrovolné“ věci zadarmo. Třeba další projekt, který bych musela psát večer, nebo další kroužek navíc. Neznamená to, že tím vyřeším problém platů, ale aspoň mám pocit, že si sama před sebou držím nějakou hranici.
Když jsme si s kamarádkou volaly znovu, peníze jsem nechala úplně stranou. Bavily jsme se hlavně o dětech, o tom, jak které třídy reagují, jaké metody se nám osvědčily. Ona se k platům sama nevracela a já jsem byla ráda. Uvědomila jsem si, že na ni nejsem naštvaná, spíš na to, jak vypadá systém tady. Nechci, aby nám rozdíly v platech lezly mezi roky přátelství. V hlavě mi ale pořád běželo, že to, co se u nás bere jako „normální plat učitele“, na mě působí jako dost velká neúcta k tomu, co denně děláme. A říkala jsem si, že jestli mě na téhle práci něco opravdu uráží, tak je to právě to, jak málo je vidět, že na ní společnosti záleží.
