Článek
Táta byl nemocný už delší dobu. Jezdila jsem za ním do rodné vesnice skoro každý víkend, střídala jsem nákupy, úklid, vaření a cesty k doktorům. Většinou byl spíš mrzutý, unavený, ale občas měl svoje „filozofické chvilky“. Seděl u stolu, popíjel pivo a mezi řečí říkal, že nechce žádný cirkus, žádnou rakev, žádnou hostinu. Jen prý zpopelnit a „pusť mě na tu naši louku“. Ze začátku jsem to brala napůl jako jeho humor, kterým se snažil odlehčit těžké téma. Jenže pak to začal říkat častěji a klidněji. Neznělo to už jako vtípek, spíš jako naprosto jasná představa. Vracelo se to v různých obměnách a já jsem si to postupně začala zapisovat do hlavy jako fakt, se kterým mám jednou počítat.
Když pak umřel v nemocnici, šlo všechno hrozně rychle a zároveň jako v mlze. Najednou bylo potřeba zařizovat tolik věcí, že jsem měla pocit, že na samotný smutek skoro nezbývá prostor. V pohřební službě na mě vychrlili různé možnosti obřadů, květin, hudby, rozloučení. Byla jsem finančně na hraně a představa velkého pohřbu mě děsila i kvůli organizaci. V hlavě se mi pořád dokola vracela jeho slova o tom, že nic nechce. Seděla jsem v té kanceláři, poslouchala nabídky a najednou jsem úplně prostě řekla, že chci jen kremaci bez obřadu. V tu chvíli jsem cítila zvláštní směs úlevy a viny. Jako bych jedním rozhodnutím všechny okrádala o možnost se s ním rozloučit, a zároveň měla pocit, že mu tím zůstávám věrná.
Rozloučení jen pro tři lidi na louce za vsí
Urnu jsem si pak vyzvedla sama. Brácha bydlí dál, takže jsme se domluvili, že přijede na víkend a sejdeme se na té louce za vsí, kde táta celý život sekal trávu. Strčila jsem urnu do batohu, připadalo mi to skoro absurdní, ale nějak mi to k němu sedělo víc než nějaké velké nesení před lidmi. Nechtěla jsem z toho dělat scénu. Na louce jsme stáli jen tři – já, brácha a moje dcera. Bylo ticho, každý si něco říkal v duchu, ale nahlas nepadlo skoro nic. Pomalu jsme sypali popel do trávy. Bylo to strašně jednoduché, skoro až obyčejné. A přitom jsem měla dost silný pocit, že je fakt „doma“, na místě, které znal a měl rád. Nechyběly mi k tomu žádné věnce ani řeči.
První narážky přišly docela rychle. Potkala jsem sousedku na ulici a ona se mě ptala, kdy bude „ten pohřeb“, že se nikde nic nevyvěsilo. Řekla jsem jí, že táta si nepřál obřad a že už je po všem, že jsme ho rozptýlili na louce. Viděla jsem, jak jí ztuhnul výraz, jak se v jejích očích mísí překvapení a tiché odsouzení. Nic moc k tomu neřekla, ale ten pohled jsem cítila ještě dlouho. O pár dní později mi jiná paní v obchodě mezi regály pronesla, že „je smutný, když děti nechtějí tátovi udělat ani normální pohřeb“. Zůstala jsem stát s košíkem v ruce a nevěděla, co říct. Jen jsem něco zamumlala a doma o tom pak přemýšlela ještě večer.
Když vesnice odsuzuje a pochybnosti hryžou zevnitř
Postupně ke mně dolehlo, co se po vsi povídá. Že jsem šetřila na vlastním otci. Že se to přece nedělá. Jedna vzdálená teta mi to řekla skoro otevřeně. Že „by si zasloužil rakev a lidi, co se s ním přijdou rozloučit“. Zkusila jsem jí vysvětlit, že to byla jeho volba, že jsme mu chtěli hlavně vyhovět, ne ušetřit. Jen mávla rukou, že chlapi toho v hospodě napovídají a že pohřeb je pro rodinu, ne pro nebožtíka. V tu chvíli se mi to strašně zařízlo pod kůži. Domů jsem šla s knedlíkem v krku a poprvé jsem si opravdu položila otázku, jestli jsem mu tím svým „respektováním přání“ přece jen nějak neublížila. Jestli jsem neuhla hlavně kvůli sobě, abych nemusela řešit peníze a velký obřad.
Několik dní jsem se v tom plácala. Na pohřeb v obřadní síni jsem si nikdy nepotrpěla, ale ten vesnický tlak na „normálnost“ je silný. Přistihla jsem se, že přemýšlím, jak by asi všechno probíhalo, kdybych zvolila klasický pohřeb. Kdo by přišel, co by se říkalo, jestli by to některým lidem pomohlo. Do toho se mi míchal vlastní smutek a únava. Měla jsem pocit, že pořád někomu něco vysvětluju a stejně to nejde přes určitou hranici pochopení.
Jedna krátká věta, která všechno převážila
Zlom přišel ve chvíli, kdy mě na cestě z obchodu zastavil starý soused, co s tátou kdysi chodil na ryby. Chvíli jsme mluvili o ničem a pak jen tak mezi řečí řekl, že mu táta o té louce vyprávěl už před lety. Že prý už tehdy říkal, že tam chce nakonec skončit. A dodal, že „to jste udělali hezky“. Byla to věta na pár vteřin, ale mně se v tu chvíli hrozně ulevilo. Najednou jsem si uvědomila, že to nebyl jen náš výmysl nebo moje omluva pro levnější řešení. Že to k němu opravdu patřilo a že lidi, kteří ho znali doopravdy, tomu rozumí. Došlo mi, že některým ve vsi budu možná navždycky připadat bezcitná a lakomá, ale že to není měřítko toho, jaké naše rozloučení bylo. Pro mě měl ten krátký, tichý moment na louce větší smysl než jakýkoliv „normální“ pohřeb v síni. A když si na něj dnes vzpomenu, nemám v sobě výčitku, ale spíš pocit, že jsem mu v tomhle aspoň jednou dokázala skutečně vyhovět.
