Článek
Do práce jsem ten den přišla o něco dřív, než bylo potřeba. Chtěla jsem mít klid na to si všechno ještě jednou projít. Prezentaci jsem měla hotovou už pár dní, ráno jsem si ji doma nahlas zkusila a říkala si, že to nějak půjde. Bylo to poprvé, co jsem měla mluvit před celým oddělením a přímo před šéfem, takže jsem cítila tlak, ale zároveň jsem měla pocit, že jsem připravená. V zasedačce už všichni seděli, někdo si dělal poznámky, někdo koukal do mobilu. Nalila jsem si sklenici vody, rozložila papíry, otevřela notebook a v duchu si opakovala, že když budu mluvit pomalu, dýchat a držet se struktury, tak to zvládnu.
Jak z prezentace vznikla soukromá projekce
Když mě šéf vyzval, ať začnu, vstala jsem, trochu si uhladila sukni a připojila HDMI kabel do notebooku. Chvíli jsem čekala, než se chytil obraz na projektoru, a mezitím jsem jen tak automaticky klikala na ploše, abych našla ikonu prezentace. Jak jsem byla nervózní, vůbec jsem se pořádně nekoukla, kam mířím myší. Místo na prezentaci jsem klikla na složku „Foto – léto“. A než mi došlo, co jsem udělala, na plátně se objevily náhledy fotek z dovolené. Normálně pláž, drinky, ale i pár hodně osobních fotek s přítelem, které fakt nejsou určené pro poradu. V tu chvíli mi ztuhnul úsměv, úplně se mi sevřel žaludek a měla jsem pocit, že mi někdo vypnul zvuk i myšlení najednou.
Ze zasedačky se ozvalo nejdřív takové to neurčité uchechtnutí, někdo zahučel něco jako „nooo“ a já jsem cítila, jak rudnu až za ušima. Rychle jsem mačkala Esc, pak Alt+Tab, ale jak jsem byla vyklepaná, jen jsem tím přepínala mezi různými okny a chvílemi i mezi fotkami, takže to celé působilo ještě trapněji. V hlavě mi jelo jen: tohle ne, tohle se přece děje jenom ve vtipech, ne doopravdy. Čas se najednou hrozně vlekl, i když to ve skutečnosti byly jen vteřiny. Nakonec se mi nějak podařilo celou aplikaci shodit a na plátně nezůstalo nic, jen modré pozadí. Měla jsem ale pocit, že už je hotovo, že po tomhle jsem se definitivně znemožnila.
Když trapas rozsekne atmosféru v místnosti
V první řadě seděla kolegyně, se kterou se docela bavíme, a ta se ke mně trochu naklonila a tiše řekla, ať se nadechnu a že se nic neděje, že se to může stát každému. Ten normální tón mi pomohl víc než cokoliv jiného. Šéf se na mě podíval, trochu se pousmál a řekl něco ve smyslu, že je aspoň vidět, že máme i život mimo práci, a že klidně můžu začít znovu. To mě překvapilo, čekala jsem spíš nějakou poznámku o profesionalitě. Opřela jsem se o kraj stolu, napila se vody a nahlas řekla, že jsme si dali takový neplánovaný „icebreaker“. Lidi se zasmáli, tentokrát už uvolněněji, a já jsem cítila, jak to nejhorší napětí z místnosti mizí.
Když jsem konečně pustila opravdovou prezentaci a začala mluvit, srdce mi pořád bušilo, ale už jsem měla za úkol hlavně to odříkat, a ne řešit, co kdo viděl. Soustředila jsem se na jednotlivé body a na to, abych se nezasekla. Občas jsem zvedla oči od monitoru a zahlédla pohled jednoho kolegy, do kterého mám menší tajný crush. Měla jsem pocit, že se na mě dívá spíš povzbudivě, než že by se mi vysmíval, a to mi pomohlo se trochu uvolnit. Dojela jsem prezentaci bez většího zakoktání, párkrát jsem se sice nadechla víc, než bylo nutné, ale jinak to šlo. Na konci šéf řekl, že to bylo srozumitelné a že se mu náš návrh líbí. V hlavě se mi honilo jen: po tom začátku je vůbec zázrak, že to takhle dopadlo.
Co mi ukázal kolega z IT a co ukázal celý den mně
Po poradě za mnou přišel kolega z IT, jakože jen tak mimochodem. Ukázal mi, jak si před prezentací nastavit druhou obrazovku, aby ostatní neviděli celý můj desktop, ale jen to, co jim chci pustit. Vysvětlil mi, že je dobré mít prezentace v jedné složce, zavřené ostatní aplikace a nemít na ploše milion ikon. Znělo to úplně logicky, jen mě upřímně doteď nenapadlo se tím zabývat. U kafe si z té situace pár lidí dělalo lehkou srandu, ale bylo to spíš ve stylu „ta tvoje dovolená dneska“, než že by řešili, co přesně tam viděli. V jejich řeči se to zredukovalo na „trapnou chvilku s dovolenou“ a já jsem si uvědomila, že aspoň nahlas se v tom nikdo nerýpe.
Večer doma jsem si sedla k notebooku a prošla ho krok po kroku. Nastavila jsem si oddělené profily, soukromé fotky jsem přetáhla na externí disk a na ploše nechala jen to, co opravdu potřebuji do práce. V hlavě jsem si přehrávala celý den a uvědomila si, jak moc jsem přepínala mezi studem a úlevou. Bylo mi trapně, ale zároveň jsem cítila, že se tím něco uvolnilo. Mám pocit, že mě teď v práci neberou jen jako tu tichou, co sedí v rohu a občas něco pošle mailem. Najednou jsem pro ně trochu víc člověk se svým životem, i když bych si ho takhle dobrovolně neodhalovala. Řekla jsem si, že příště si radši dvakrát zkontroluju, co promítám, ale zároveň už nebudu prezentaci tak hrotit. Když jsem přežila i tenhle trapas, asi zvládnu i další poradu.
