Článek
Dlouho jsem fungovala v režimu, který mi tehdy připadal úplně normální. Ráno jsem vstala, sáhla po mobilu a dřív, než jsem si uvařila kafe, jsem projela titulky. Večer u večeře běžely televizní noviny skoro automaticky. Měla jsem pocit, že takhle se chová dospělý člověk, co se zajímá o svět a není mimo. Jenže časem jsem si začala všímat, že jsem pořád napjatá, bojím se budoucnosti a hůř spím. Jako bych byla neustále v nějakém vnitřním poplachu. Partner si párkrát všiml, že po večerních zprávách jsem podrážděná, a mně samotné lezlo na nervy, jak dokážu během půl hodiny změnit náladu jen podle toho, co se zrovna děje někde ve světě.
Když tělo řekne dost a hlava potřebuje pauzu
Zlom přišel jedno odpoledne v práci. Seděla jsem u počítače, potřebovala dodělat jednu věc a místo toho jsem zkontrolovala zpravodajský web. Během pár minut na mě vyskočilo několik článků o válce, inflaci a kriminalitě za sebou. Měla jsem pocit, že se na mě všechno to neštěstí najednou sesypalo a tělo mi prostě řeklo dost. Zavřela jsem se na záchodě a rozbrečela se. Uvědomila jsem si, že tohle už nezvládám, že mi ty informace v běžném životě k ničemu nejsou, jen mě paralyzují. Večer doma jsem seděla na gauči, koukala do mobilu a najednou jsem začala mazat jednu zpravodajskou aplikaci za druhou. Řekla jsem si, že zkusím týden bez zpráv. Nebylo to promyšlené rozhodnutí, spíš zoufalý pokus dát hlavě aspoň na chvíli pauzu.
Pocit, že něco zanedbávám, a první reakce okolí
První dny bez zpráv byly zvláštní. Automaticky jsem sahala po mobilu a hledala ikonku, která tam už nebyla. Měla jsem pocit, že něco zanedbávám, že bych se měla podívat, co se děje, a trochu mě to znervózňovalo. Zároveň jsem ale cítila, že se mi líp dýchá. Ráno jsem už neodstartovala den katastrofickými titulky. Třetí den v práci se u kafe řešila nějaká velká politická kauza. Všichni se dohadovali, kdo za to může, kdo lže a kdo ne, a já jsem vůbec netušila, o čem mluví. Přiznala jsem, že teď zprávy nesleduju, a kolegyně se zasmály, že ze mě bude nevzdělanec. V tu chvíli mě to dost bodlo. Připadala jsem si trapně a napadlo mě, jestli si o mně teď nezačnou myslet, že jsem povrchní nebo líná se zajímat.
O víkendu jsem jela k rodičům a hned u oběda se řešilo, co se děje ve světě. Táta mluvil o posledních událostech, divil se, že o tom nic nevím, a máma poznamenala, že člověk musí být v obraze, jinak je naivní. Najednou jsem se cítila jako malá holka, které někdo vysvětluje, že má dělat věci správně. Neuměla jsem jim úplně vysvětlit, co se se mnou děje, jen jsem říkala, že na mě toho bylo moc. Domů jsem pak jela s hlavou plnou pochybností, jestli to nepřeháním, jestli si tím nezužuju rozhled. Zároveň jsem si ale uvědomila, že už pár nocí po sobě spím celkem v klidu, nebudím se s bušícím srdcem a ráno nemám ten známý tlak na hrudi.
Mezi studem, vztekem a nově objeveným klidem
Asi po dvou týdnech bez zpráv jsem šla s kamarády na pivo. Klasicky se to zvrtlo v debatu o volbách a vládě. Seděla jsem tam tiše, poslouchala a zjistila, že vlastně nevím, o čem přesně mluví. Jeden kamarád utrousil, že „kdybys aspoň občas otevřela noviny, tak k tomu máš co říct“. Bylo mi trapně a na chvíli jsem opravdu měla pocit, že jsem hloupá a mimo. Cestou domů jsem o tom přemýšlela, měla jsem v sobě směs studu a vzteku. Až když jsem byla večer sama v bytě, došlo mi, že mě ta debata tentokrát vůbec nevysála. Obvykle jsem po takových diskuzích chodila domů rozjetá, plná strachu a vzteku na celý svět, a teď jsem byla relativně v klidu. Uvědomila jsem si, že mi vlastně vyhovuje, že v tom nejsem ponořená tak moc.
Postupem času jsem se rozhodla u toho zůstat. Zprávy cíleně nesleduju. Občas se ke mně něco dostane přes sociální sítě, v práci, od rodiny nebo kamarádů, a když mě něco opravdu zajímá, dohledám si konkrétní informaci. Jinak ale nejedu v tom každodenním proudu všeho špatného. Místo toho víc čtu knihy, chodím ven, věnuju se věcem, které můžu ovlivnit – vztahům, zdraví, práci, maličkostem kolem sebe. Když někdo poznamená, že nic nevím a že je to ostuda, zkouším už to nebrat osobně. Naučila jsem se říct, že to dělám kvůli svému psychickému zdraví a že jsem zjistila, že mi to takhle dělá líp. Možná v očích některých vypadám jako nevzdělanec, který rezignoval na svět. Já ale po dlouhé době cítím v hlavě ticho a určitou lehkost. A to je pro mě v tuhle chvíli důležitější než mít ke každému tématu připravený názor.
