Článek
Ráno jsem vstávala s tím, že mě čeká trochu důležitější den než obvykle. Měli jsme jít na oběd s klientem, se kterým rozjíždíme docela velký projekt, a já měla prezentovat svoji část. Byla jsem nervózní, ale spíš tak zdravě, brala jsem to jako příležitost něco ukázat. V hlavě jsem si cestou do restaurace opakovala hlavní body a snažila se moc nepřemýšlet nad tím, že jde s námi i kolega, který má občas „své vtípky“. Říkala jsem si, že snad dneska udrží nějakou hranici, když tam bude i šéf a klient.
Když se pracovní oběd zvrtne v „vtip“ na můj účet
Oběd začal docela příjemně. Nejdřív se mluvilo o cestování, o počasí, o tom, jak je v okolí těžké zaparkovat. Postupně šéf stočil řeč na projekt a dal prostor mně. Měla jsem pocit, že to jde dobře. Klient se ptal na detaily, občas si něco poznamenal, kýval hlavou. Kolega mě doplňoval, občas něco odlehčil, ale pořád v rámci, kdy to působilo spíš mile. Po hlavním jídle přišla řeč na služební cesty, které nás v rámci projektu čekají, a šéf jen tak poznamenal, že by možná bylo fajn, kdybych příště na jednu jela i já.
V tu chvíli kolega s úsměvem řekl: „No, s tebou bych na služebku jel hned.“ Bylo to tím tónem, který se dá vydávat za vtip, ale přitom všem dojde, jak to zní. Na vteřinu jsem úplně ztuhla. Cítila jsem, jak mi horko vystřelilo do obličeje, a mozek se mi zasekl. Klient se tak divně pousmál a sklopil oči do talíře, šéf se neurčitě usmál a rychle přeskočil k jiné otázce. Já jsem ze sebe jen dostala něco jako: „Pro mě je hlavní ta práce,“ a snažila jsem se tvářit, že to neřeším. Uvnitř jsem ale měla chuť se propadnout pod stůl.
Autopilot, pochyby a první ujištění zvenku
Zbytek oběda jsem jela na autopilota. Odpovídala jsem na otázky, ale v hlavě jsem pořád slyšela tu větu dokola a představovala si, jak to asi působilo na klienta. Jestli si teď myslí, že jsem někdo, s kým kolegové flirují místo toho, aby mě brali jako rovnou do debaty. Kolega dělal, jako by se nic nestalo, dál vtipkoval o jiných věcech, ale mně už lezlo na nervy úplně všechno, co řekl. Cestou zpátky do kanceláře jsme šli vedle sebe, ale nikdo nic neříkal. Já jsem radši koukala do mobilu, jen abych nemusela řešit, jestli mám něco otevírat. Jakmile jsem sedla k počítači, začala jsem si v hlavě přehrávat celé to odpoledne a napadalo mě tisíc věcí, které jsem mu tam mohla říct, ale neřekla.
Odpoledne jsem se nedokázala pořádně soustředit. V břiše jsem měla takový divný stažený pocit, něco mezi studem a naštváním. Část mě si říkala, že možná dělám z komára velblouda, že „jen žertoval“ a že se nic tak hrozného nestalo. Druhá část byla ale fakt naštvaná, hlavně kvůli tomu, že to bylo před klientem a šéfem, u kterých se fakt snažím působit profesionálně. Nakonec jsem napsala kamarádce, jestli má chvilku na rychlý hovor. Sešla jsem do kuchyňky, potichu jí to celé převyprávěla do telefonu. Řekla mi, že by ji to taky naštvalo, že to není vtipné a že je v pořádku, že mi to tak sedí v hlavě. Trochu se mi ulevilo, že to někdo zvenku vidí podobně.
Reakce šéfa a rozhodnutí nenechat to být
Druhý den dopoledne si mě šéf zavolal do zasedačky s tím, že mi chce dát zpětnou vazbu k obědu. Chvíli jsme řešili projekt, co se klientovi líbilo a co budeme dopracovávat. Pak jen tak mimochodem poznamenal, že kolegův komentář byl „trochu mimo“ a že chápe, že mi to nemuselo být příjemné. Řekl, ať se tím nenechám rozhodit a ať si z toho nedělám hlavu, že kolegovi občas ujede pusa. Byla jsem překvapená, že to vůbec otevřel, a zároveň se mi docela ulevilo. Do té doby jsem pořád trochu pochybovala, jestli nejsem přecitlivělá jen já. Když jsem se vracela ke stolu, začala jsem přemýšlet, jestli by nebylo fér říct něco i přímo kolegovi.
Odpoledne jsem si počkala, až bude v kuchyňce sám, a šla za ním. Řekla jsem mu, že chci probrat ten jeho včerejší „vtip“. Snažila jsem se mluvit klidně, bez obviňování, ale zároveň jasně. Vysvětlila jsem mu, že mi to bylo fakt nepříjemné, hlavně před klientem, a že nechci, aby se ze mě před lidmi dělala takováhle legrace. On nejdřív mávl rukou, že „se nic nestalo“ a že jsem přecitlivělá. Viděla jsem, jak čeká, že se zasměju a bude konec. Jenže mně do smíchu nebylo, tak jsem nic neodlehčovala. Chvilku na mě koukal a pak jen řekl něco jako: „Ok, beru, mrzí mě to.“ Nebylo to úplně od srdce, spíš takové polovičaté uznání, že přestřelil. I tak jsem ale cítila, že jsem ráda, že jsem to nenechala být. Večer doma, když jsem si to celé v hlavě přehrávala, mi došlo, že před pár lety bych to nejspíš jen přechodila a dusila to v sobě. Teď mám aspoň pocit, že si svoje hranice trochu víc hlídám. A říkala jsem si, že příště třeba zvládnu zareagovat už přímo u stolu, i kdyby to mělo být jen krátké: „Tohle fakt ne.“
