Článek
Bylo pondělí odpoledne a já zase seděla u počítače v kanceláři, kde jsem strávila velkou část života. Šéf se u mého stolu zastavil s několika soubory v ruce a jen tak mezi řečí prohodil: „To ty zvládneš líp,“ a položil je přede mě. Bylo to ten týden už potřetí a mně v hlavě běželo, že tohle dělám dvacet let a nikam to nevede. Věděla jsem, že doma v šuplíku leží sešit s poznámkami, jak bych mohla dělat marketing sama na sebe, ale pokaždé, když jsem ho otevřela, jsem ho po chvíli zase zavřela. Ten den se ve mně něco zlomilo. Cestou domů jsem v tramvaji vytáhla mobil a místo bezcílného projíždění novinek jsem si začala psát seznam lidí a firem, kterým bych reálně mohla nabídnout svoje služby. Najednou to nebyl jen neurčitý sen, ale první konkrétní sloupec jmen na displeji.
U večeře jsem to poprvé řekla nahlas. Nabrala jsem dech a oznámila muži a dětem, že přemýšlím o podnikání a že bych možná dala výpověď. Muž se zasmál: „To sis vzpomněla docela pozdě,“ a automaticky začal nahlas počítat, kolik máme na účtu a jak dlouho bychom z toho žili. Dcera protočila oči a poznamenala, že všichni utíkají do freelancu a pak končí zpátky v kanclu. Seděla jsem tam, jedla studnoucí večeři a cítila se skoro jako puberťačka, která právě oznamuje, že chce dělat něco „nepraktického“. Zároveň jsem ale měla jasný pocit, že když o tom nezačnu mluvit, zůstane to navždy jen v tom sešitě v šuplíku.
Podpis výpovědi a první krok do prázdna
O měsíc později jsem stála na personálním oddělení s podepsanou výpovědí v ruce a měla úplně suché hrdlo. Personalistka se na mě podívala přes brýle a zeptala se: „Máte už něco jistého?“ V tu chvíli jsem se nadechla a odpověděla, že ano, že mám první zakázku rozjednanou, i když to byla spíš zbožná představa než realita. Ve skutečnosti jsem měla jen dvě známé, kterým jsem napsala, že kdyby někdo hledal pomoc s marketingem, ať se mi ozvou. Když jsem vyšla s potvrzeným papírem na chodbu, přepadla mě směs euforie a paniky. Chvíli jsem měla chuť to celé vzít zpátky a zároveň se mi strašně ulevilo, že už to není jen můj tajný plán v hlavě.
První týdny po odchodu z práce jsem seděla doma u kuchyňského stolu a musela se naučit fungovat úplně jinak. Žádné porady, žádné termíny shora, jen já a prázdný den. Sepsala jsem si jednoduchý plán: dopoledne hledání klientů, odpoledne práce na webu a nabídce, večer administrativa a dohánění restů. Držet se toho nebylo snadné, pořád mě něco rozptylovalo a mně docházelo, jak moc jsem byla zvyklá na cizí strukturu. Měla jsem pocit, že rodina to sleduje s lehkým pobavením, jako by čekali, kdy mě to přestane bavit. Manžel občas utrousil: „To máš jako dovolenou,“ když mě viděl v teplácích s notebookem na stole. První malá zakázka od bývalé kolegyně, pár tisíc za texty a základní strategii, mě ale nečekaně nakopla. Poprvé jsem viděla peníze, které přišly jen díky mému jménu, ne díky logu firmy na vizitce.
Půl roku na volné noze a otázka, jestli to má smysl
Po půl roce jsem měla tři stabilní klienty a začala jsem narážet na svoje limity. Dělala jsem přes den, večer, často i o víkendech, a přesto jsem měla pocit, že jsem pořád pozadu. Tržby nebyly nijak závratné, ale když jsem si jedno odpoledne sedla k tabulce a sečetla to, vyšlo mi, že jsem za těch šest měsíců vydělala zhruba tolik, co dřív v práci. Jen to bylo míň rovnoměrné a víc nejisté. U jednoho rodinného oběda jsem mezi řečí zmínila, že přemýšlím, že bych podnikání trochu rozšířila a našla si větší pracovní prostor, protože doma už se to nedá dobře oddělit od běžného života. Tchyně se na mě podívala a rovnou se zeptala: „A co budeš dělat, až ti ti klienti utečou?“ Zabolelo mě to, ale nepřekvapilo. V ten moment jsem si řekla, že si musím jednou provždy ujasnit, na jaké číslo vlastně mířím a co pro mě bude důkaz, že to má smysl.
Jednu noc jsem seděla u notebooku, když všichni spali, a otevřela si přehled faktur. Začala jsem počítat: když udržím současné klienty a k nim během roku přiberu ještě dva podobně velké, dostanu se na obrat kolem milionu. Věděla jsem, že to není čistý zisk, ale ta částka pro mě měla symbolický význam. Přišlo mi, že by to byl jasný signál pro všechny kolem, že to není jen „bokovka“ nebo přechodná fáze. Vzala jsem papír, napsala na něj tu částku jako cíl a nalepila ho na lednici. Bylo mi jasné, že si k tomu doma každý něco pomyslí, ale rozhodla jsem se to neřešit. Každý měsíc jsem pak poctivě dopisovala reálná čísla a sledovala, jak se blížím k tomu, co jsem si kdysi v tramvaji jen neurčitě představovala. Zjistila jsem, že mě tahle hra s vlastními výsledky motivuje víc než jakýkoli roční plán, který jsem kdy dostala od zaměstnavatele.
Milion na účtu a zlom, který přišel úplně odjinud
Jednoho dne mi přišel e-mail s potvrzením o přijaté záloze na větší zakázku. Otevřela jsem internetové bankovnictví a chvíli jsem jen koukala na tu částku. Když jsem si k ní přičetla zbytek letošních faktur, došlo mi, že jsem přeskočila ten svůj vysněný milion v ročním obratu. Neproběhl žádný velký ohňostroj, jen jsem tam seděla, chvíli koukala na monitor a pak jsem vstala a šla si uvařit čaj. Večer jsem to rodině řekla úplně obyčejně u televize, bez fanfár, jen jsem poznamenala: „Už jsem za tím milionem.“ Muž na chvíli ztišil zvuk a řekl jen, že jsem to asi fakt myslela vážně. V tu chvíli mi došlo, že ten největší zlom se nestal na účtu, ale někde uvnitř. Přestala jsem sama sebe brát jako někoho, kdo to jednou zabalí a pokorně se vrátí, a začala jsem se vnímat jako člověk, který má právo zkusit to po svém, i když mu je osmačtyřicet.
