Článek
Kamarádka mi o tom „transformačním víkendu“ vyprávěla několik týdnů. Popisovala, jak jí to změnilo život, jak se jí všechno v práci i ve vztazích posunulo a jak konečně „cítí sama sebe“. Poslala mi odkaz na web, kde byli samí usměvaví lidé v kroužku na louce, drželi se za ruce a vypadali hrozně spokojeně. V té době jsem byla po hodně náročném období v práci, pořád jsem byla v napětí a měla pocit, že jen hasím požáry. Myšlenka, že na víkend vypadnu někam na chatu a trochu se zastavím, mi zněla lákavě. Cena kurzu nebyla úplně malá, ale přesvědčila jsem sama sebe, že je to investice do sebe a že si to můžu jednou za čas dovolit. Přihlásila jsem se, zaplatila zálohu a domluvila si, že na chatu pojedu vlastním autem, abych byla nezávislá a mohla kdykoli odjet, kdyby něco.
První setkání s „rodinou“ na chatě
Když jsem na místo přijela, první dojem byl trochu zvláštní. Ještě jsem ani pořádně nevystoupila, a už ke mně běželi dva lidé, nadšeně mě vítali a objímali mě, jako bychom se znali roky. Všichni se tam oslovovali křestními jmény, některá zněla trochu „duchovněji“ než běžně. Hlavní organizátorka si nechala říkat jen křestním jménem a hned u dveří mě objala a řekla mi „sestro“. Bylo mi to trochu nepříjemné, protože jsem ji viděla poprvé v životě, ale připsala jsem to tomu, že jsem asi jen víc uzavřená než ostatní. Hned u vstupu mi podali papír k podpisu – nějaké prohlášení o mlčenlivosti a o tom, že nesu plnou zodpovědnost za svůj proces. Ani mi nedali moc prostor si to v klidu přečíst, spíš to vysvětlili tak, že lidé při hlubokých procesech někdy couvnou a oni se jen potřebují právně chránit. Připadala jsem si trochu tlačená do toho, ať to prostě rychle podepíšu a jdu „do kruhu“.
První večer jsme seděli v kruhu na židlích a každý měl říct, proč přijel. Ostatní měli „držet prostor“, jak tomu říkali. Když někdo začal brečet, hned k němu šli dva „průvodci“, hladili ho po zádech a opakovali, že tady je „rodina“ a „venku tomu nikdo nerozumí“. Na některých lidech bylo vidět, že už podobnými kurzy prošli, přesně věděli, co se bude dít, a reagovali tak, jak se asi očekávalo. Když přišla řada na mě, cítila jsem, jak na mě všichni upřeně koukají a čekají, že se taky nějak otevřu. Řekla jsem něco stručně o tom, že jsem unavená a chci si odpočinout a podívat se na svoje nastavení v práci. Bylo mi u toho nepříjemně, ale říkala jsem si, že jsem možná jen v rozpacích z cizích lidí a nejsem zvyklá takhle sdílet před skupinou. Snažila jsem se neřešit, že mi to celé připadá trochu moc intenzivní.
Když „pustit kontrolu“ začne být podezřelé
Druhý den ráno se atmosféra trochu změnila. Hlavní lektorka začala mluvit o tom, že víkend bude fungovat jen tehdy, když „opravdu pustíme kontrolu“. Řekla, že by bylo dobré odevzdat mobily, abychom se úplně odpojili od „toxického světa venku“ a mohli být jen tady a teď. Někteří je okamžitě vzali a donesli doprostřed místnosti, skupina jim tleskala a lektorka je chválila za odvahu. Mně se v tu chvíli sevřel žaludek, protože jsem chtěla být v případě nouze dosažitelná aspoň pro rodinu. Když jsem váhala, lektorka se na mě obrátila a začala se vyptávat před skupinou, čeho se vlastně bojím, co si potřebuji hlídat a proč nechci pustit kontrolu. Snažila jsem se to okomentovat racionálně, ale tón toho, jak se mě ptala před všemi, ve mně spíš vyvolával tlak, abych vypadala, že mám problém já, a ne že je divné chtít si nechat telefon.
Po dopoledním bloku přišel moment, kdy mi došlo, že je něco zásadně špatně. Jeden z asistentů začal mluvit o „hojnosti“ a o tom, že skutečná změna v životě vyžaduje radikální krok důvěry. Vyprávěl, že peníze jsou jen energie a že kdo opravdu chce posun, měl by tu energii pustit. Padla věta, že nejlepší je poslat na jejich účet co nejvíc, ideálně všechny svoje úspory, a tím „vyslat jasný signál vesmíru“. Nabízeli, že nám klidně pomůžou s převodem přes internetové bankovnictví, že můžeme použít jejich notebook a udělat to hned teď společně, a pak už odevzdat i telefony, ať nás nic neruší. V tu chvíli se ve mně všechno sepnulo, jako by mi v hlavě začala blikat varovná kontrolka. Už to nebylo jen trochu divné, ale vysloveně nebezpečné.
Rozhodnutí zvednout se a odejít
Zvedla jsem ruku a zeptala se, proč na webu o ničem takovém nebyla ani zmínka a proč tolik tlačí na odevzdání mobilů a peněz. Lektorka to okamžitě otočila do řeči o tom, že tohle je přesně můj „vnitřní kritik“, který sabotuje proces, a že právě proto bych měla zůstat a projít si to. Část skupiny přikyvovala a dívala se na mě skoro vyčítavě, jako bych narušovala atmosféru. Najednou jsem se cítila jako ta, co kazí hru. Zároveň jsem koutkem oka zahlédla jednu holku, která vypadala nervózně a uhýbala pohledem, jako by jí to taky nebylo příjemné, ale neměla sílu něco říct. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jestli teď neudělám krok zpět, nechám se natlačit do něčeho, co je mi proti srsti.
Řekla jsem nahlas, že si potřebuju dát chvíli venku a srovnat si to, a vstala jsem. Vzala jsem si bundu i kabelku, protože jsem už v hlavě věděla, že chci odjet. Jeden z asistentů se mě snažil přemluvit, ať tam věci nechám, že se jdu „jen na chvilku nadechnout“, ale už jsem s ním nešla do diskuse. Vyšla jsem ven na parkoviště a v momentě, kdy jsem uviděla svoje auto, se mi trochu ulevilo. Sedla jsem si dovnitř, chvíli jen tak seděla a cítila směs studu a vzteku na sebe, že jsem jim naletěla, a zároveň obrovskou úlevu, že odjíždím, dokud je čas. Nastartovala jsem a prostě odjela. Po cestě domů jsem si vypnula zvuk na mobilu, abych neměla tendenci koukat, jestli mi někdo z nich píše. Hlavou se mi honilo, že na seberozvoj asi příště radši půjdu jen k normálnímu psychologovi, kde předem vím, do čeho jdu, a nikdo po mně nechce, abych mu odevzdala telefon a výpis z účtu.
