Článek
Když mi to ráno začaly první slabé kontrakce, skoro jsem se zaradovala. Přesně takhle to popisovali v kurzu – nepravidelné, snesitelné, spíš jako silnější menstruace. Manžel si hned vzal home office, udělali jsme si snídani a mezi jednotlivými vlnami bolesti jsem chodila po bytě a zkoušela dýchat tak, jak nás to učili. Měla jsem pocit, že to mám pod kontrolou. Celé těhotenství probíhalo bez komplikací, kontroly byly v pořádku, takže jsem docela vážně věřila, že i porod bude takový ten „učebnicový“. Do porodnice jsme jeli v klidu, trochu nervózní, ale spíš natěšení. V hlavě jsem měla, že to bude ještě na dlouho a že na všechno bude čas.
Na příjmu mě vyšetřili, doktorka řekla, že jsem otevřená na tři centimetry a že je všechno v normě. Napojili mě na monitor, poslouchali ozvy miminka, vypadali spokojeně. Sestra prohodila něco v tom smyslu, že to vypadá nadějně, a poslali nás na porodní pokoj. Tam jsem si pomalu rozložila věci z tašky, vytáhla balonek, manžel mi pustil hudbu do mobilu a já jsem se u toho snažila vnímat vlastní tělo a dech. V duchu jsem si odškrtávala body z porodního plánu – volný pohyb, sprcha, žádný zbytečný zásah – a byla jsem na sebe trochu pyšná, jak to zatím zvládám. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že to takhle nějak půjde až do konce.
Kdy se začalo nenápadně všechno lámat
Po pár hodinách se ale všechno začalo měnit. Kontrakce výrazně zesílily a já měla pocit, že jsem najednou ztratila půdu pod nohama. Při každém vyšetření mi ale řekli, že se otvírám hrozně pomalu. Ta kombinace silné bolesti a informace, že se to skoro nehýbe, mě začala ničit psychicky víc než fyzicky. Porodní asistentka navrhla, že mi můžou trochu pomoct léky, že se to třeba rozjede. Chvíli jsem váhala, protože jsem měla v hlavě představu co nejpřirozenějšího porodu, ale už jsem byla tak unavená, že jsem nakonec kývla. Chvilku to vypadalo, že to zabralo, kontrakce byly pravidelnější a já jsem se snažila věřit, že to konečně půjde dopředu. Pak se ale na pokoji objevila jiná doktorka, připojila mě znovu na monitor a najednou ztichla.
Držela sondu na jednom místě na břiše, pak ji přitlačila, změnila úhel, podívala se na obrazovku a já jsem najednou cítila, jak mi tuhne žaludek. Bylo vidět, že se jí něco nezdá, ale nic neřekla. Zavolala ještě jednu kolegyni a začaly se spolu rychle bavit jazykem, kterému jsem nerozuměla, i když jsem slyšela každé slovo. Najednou jsem měla pocit, že nejsem člověk, ale jen tělo, se kterým manipulují. Otočily mě na bok, pak na druhý, něco kontrolovaly, posouvaly mě po posteli a já jsem pořádně nevěděla, proč. Manžel stál u mojí hlavy, držel mě za ruku a já jsem na něm viděla, že taky neví, co se děje. V místnosti se během pár minut zvýšil ruch, někdo přivezl vozík, sestra mi začala sundávat věci a mezi řečí mi řekla, že se možná bude muset rychle na sál.
Okamžik zlomu, na který se nedá připravit
Pak přišla ta věta, na kterou jsem nebyla vůbec připravená. Doktorka mi klidným hlasem oznámila, že se jí nelíbí ozvy miminka, že špatně snáší kontrakce a že musí udělat akutní císařský řez. Všechno se během vteřiny zrychlilo. Přivezli papíry, někdo mi začal číst něco o rizicích, ptali se, jestli souhlasím, a já v tom zmatku a bolesti jen automaticky podepisovala. Byla jsem v šoku, nerozuměla jsem pořádně, co přesně se děje, jen jsem slyšela, že je to nutné. Když mě vezli po chodbě na sál, koukala jsem do stropu, nad hlavou se střídala světla a já jsem brečela. Měla jsem silný pocit selhání. V hlavě mi běželo, že jsem to nezvládla „normálně“, že moje tělo něco pokazilo. Jediné, co mě trochu uklidňovalo, bylo, že všichni kolem působili sehraně a profesionálně, i když ve mně byl jen obrovský chaos.
Na sále mi anestezioložka vysvětlovala, co mi bude píchat, kam si mám sednout a jak se nemám bát, že budu při vědomí. Já jsem ale v tu chvíli vnímala jen jednu věc: ať je miminko v pořádku. Zbytek šel tak nějak mimo mě, slyšela jsem útržky vět, cítila tahy, ale jakoby z dálky. Když ho nakonec vytáhli a já uslyšela slabý pláč, najednou se mi stáhlo hrdlo a cítila jsem obrovskou úlevu. Ukázali mi ho jen na vteřinu přes plentu, vůbec jsem si ho nestihla prohlédnout, a už ho odnášeli pryč. Po zákroku jsem ležela na dospávacím pokoji, třásla jsem se zimou a v hlavě se mi promítaly obrázky z kurzu – spokojené ženy ve vaně, partner u porodu, klidná atmosféra. Moje realita byla úplně jiná.
Co zůstalo po porodu, který „dobře dopadl“
Když za mnou přišel manžel s fotkou a řekl mi, že je malý v pořádku, cítila jsem obrovskou vděčnost. Zároveň se ale ve mně usadil zvláštní smutek a prázdno. Ještě dlouho po porodu jsem se vracela k tomu momentu, kdy se všechno zlomilo. Představovala jsem si, jestli jsem mohla něco udělat jinak, jestli jsem něco nepochopila nebo nepokazila. Věděla jsem rozumem, že císař byl nutný a že jde hlavně o zdravé dítě, ale ten pocit ztracené kontroly a selhání nešel jen tak vypnout. Trvalo mi měsíce, než jsem si dovolila přiznat, že jsem z toho porodu vyděšená, i když to „dobře dopadlo“. Dnes už vím, že i takový porod je porod, i když nevypadá podle plánu. Ale ten proces, než jsem se s tím smířila, byl možná těžší, než jsem čekala samotný porod.
