Článek
V sále to bylo slyšet ještě dlouho poté, co skončil. Lidé se smáli. A smáli se hodně, což se v přednáškových sálech nestává tak často.
Ladislav Zibura (33 let), cestovatel a spisovatel s reportážním talentem a osobitým humorem, kterým zaujal už v televizním AZ-kvízu, přivezl do Prahy svou show „Dvě cesty do džungle“.
Proč šlo o výjimečný večer? Byla to totiž jeho poslední letošní přednáška. Zibura teď mění plány – chystá další knížku o cestě do Japonska, kterou podnikl se svou manželkou a malým, opravdu malým synkem.
Proti všem pravidlům
Vyprávěl o Indonésii, o putování tropickým deštným lesem i o setkáních s domorodými kmeny lovců a sběračů. Kdo ale čekal nudný zeměpis, byl vedle.
Hodně jsem přemýšlel, jak promítání dělat. Nechtěl jsem nudit 500 lidí v sále. Nakonec jsem šel proti všem pravidlům cestovatelských projekcí. Vůbec se nezaměřuju na památky a historii zemí, ale na zajímavosti, které si nejvíc pamatuju
A na výsledku je to znát. Držitel Ceny Hanzelky a Zikmunda (za knihu Prázdniny v Evropě) dnes vyprodává sály po celé republice. Dvě hodiny mluvení s videoprojekcí mě naprosto nadchly.
A kolem mě generační mix spokojených, usměvavých tváří.
Ladislav Zibura má na kontě několik úspěšných cestopisů. Mezi čtenáři bodovala i jeho kniha Prázdniny v Česku
S úsměvem se snad narodil
Sálem se neustále ozývaly výbuchy smíchu. Ziburovy repliky jsou přesné a přirozené.
„Pán, který mě pohostil, byl vdovec. Dodnes jsem se podle jeho pantomimy nedozvěděl, jestli svoji manželku zabil, nebo o ni přišel,“ zněla jedna z mnoha vtipných historek.
Poutník, který se na Camino dokázal sbalit do 6 kilo (a počítač na psaní), pěšky došel z Budějovic do Říma a na kole projel cestu k Baltu a zpět, však boduje ještě něčím jiným než jen humorem.
Zibura miluje lidi
Po přednášce vůbec nepůsobil unaveně. O přestávce přišel do foyer a s každým, kdo ho oslovil, zapředl řeč. Bez rozdílu, úplně s každým.
Nebylo to o tom, že by jen sám vyprávěl. On se ptal. Zajímal se o cestování svých fanoušků, co je bavilo, kam by se chtěli vrátit. A kdo chtěl, tomu připsal do podepsané knihy osobní přání.
Svět je ještě pořád živý
Jak jsem se o něm vlastně dozvěděla? Ráda cestuji vlakem a v časopisu Žlutý jsem si o něm při jedné jízdě přečetla článek. Zaujal mě natolik, že jsem musela vyrazit osobně.
Pokud vás zajímá cestování, které není katalogem, ale příběhem, tohle je přesně ten typ večera, ze kterého odcházíte s pocitem, že svět je ještě pořád hodně živý.
Z kina Oko se lidem odcházet nechtělo. A když ano, tak hodně pomalu. Jako by se jim z té atmosféry vůbec nechtělo pryč.
Zdroj: vlastní, irozhlas.cz, idnes.cz
