Článek
Asi každý zaměstnanec zažil, že po příchodu do svého prvního nebo nového zaměstnání mu byli představeni straší kolegové, u kterých měl hledat a často i nacházel pomocnou ruku.
Starší člověk jako ten moudřejší. Jako ten, kdo má vždy pravdu. Jako ten, kdo toho mladšího bude ze své pozice poučovat a třeba i shazovat jeho nápady. Shazovat jeho snahu a třeba i touhu něco měnit.
Školství jako jeden kámen úrazu
Nadšený mladý učitel, který chce v hodinách více interaktivních pomůcek, který nevyžaduje po dětech biflování a místo toho se snaží vyučovat věci v souvislostech. Má nápady na exkurze, školní projekty apod. A díky provázanosti s jinými předměty to vyžaduji i kooperaci s jinými kantory. Když se na škole sejdou takoví 2 - 3 učitelé, tak ani to není výhra. Když je takový učitel sám, dost možná rezignuje.
Sociální služby jako další kámen úrazu
Člověk, který chce pomáhat. Chce se starat o znevýhodněné, slabé, nemocné. Mám na mysli zejména práci v domovech pro seniory a v podobných zařízeních. Ze začátku nadšení, třeba vize něco měnit k lepšímu. Šok z toho, jak tuto práci vykonávají někteří služebně starší kolegyně a kolegové. Vyhoření … V nejhorším případě po stavu vyhoření přijde rezignace, apatie. A z člověka, který chtěl původně pomáhat, se stává bestie vyžívající se v neštěstí druhých.
Veřejná správa, resp. úředničina jako jeden z dalších kamenů úrazu
Pracovat někde na úřadě. Pro dnešní mladé to už není nic příliš atraktivního. Tabulkové platy. Pro ty starší teplé a jisté místečko, přičemž plat sice také není žádná hitparáda (mluvím o obyčejných úřednicích), ale alespoň je tu za odsloužené roky progres. Nějaká povinná školení, která většina těchto úředníků absolvuje s neochotou. Řeči typu: ,,Oni nám to změnili.“, ,,Kdo se má pořád učit s novými programy?“ … A pak jen v médiích čteme a slyšíme, jak něco stát špatně zorganizoval, jaké to má mezery a že je to vlastně hrůza. Může a nemusí to tak být. Půdorysem, na kterém to vše stojí, není primárně stát, nýbrž ti úředníci, kteří onu práci mají vykonávat. A když se dotyčný nebo dotyčná nechce učit novým věcem, ale zároveň si tam to pěkně vyhřáté místečko chce udržet…?! Opravdu si myslím, že ani tak nezáleží na tom, jaká vláda, potažmo politická strana, danou novinku přinese, ale záleží na tom, jací lidé to mají vykonávat v praxi. Ochotní lidé plní vizí a touhy se rozvíjet a učit něco nového, tihle se do správy nehrnou.
Dělat v práci něco navíc a vzdělávat se?
Zde bylo pouze nastíněno několik příkladů. Dnešní čtyřicátníci mají vyhlídku, že budou muset pracovat ještě minimálně dalších 25 let (samozřejmě za předpokladu, že se nedokáží finančně zajistit dříve), tedy nejsou ještě ani v polovině svého pracovního života. Spousta lidí má ráda své pohodlí a k inovacím se staví neochotně. Lze tak ale fungovat? Ano… Ale ať se dotyční smíří s tím, že v zaměstnání o ně nebude zájem a že zaměstnavatel má právo si vybírat.
Jsem upřímně alergická na to, když od starších (ale ne zas o moc) kolegů slyším věty typu: ,,To neumím, to jsem nikdy nedělal_a.“ Přece slovo neumím není konečný a trvalý stav! A nikdy znamená nikdy přesně do té doby, dokud nezvednu zadek a budu se ochotný/ochotná něco nového naučit.
Ve skutečnosti si ale nemyslím, že je to o věku. Je to o povaze a celkovém přístupu. Bohužel, mám ten pocit, že pohodlnost převažuje a je jedno, kolik člověku je. Nicméně znám i lidi, kteří jsou těsně před důchodem, chodí na školení, vzdělávají se a je vidět, že je to baví. Nechodí do zaměstnání, protože musí, ale kvůli tomu, že je to nějak naplňuje.
Změna?
Popravdě nejsem natolik naivní, abych si myslela, že se vše ze dne na den, ani do roka a do dne změní. Stav, ve kterém je to teď, je neudržitelný. A ti neochotní, pohodlní a lidí si budou muset vystrčit hlavu ze zadnice, jestliže nemají jinou možnost než chodit do práce.
A to se ani nezmiňuji o AI.
