Článek
Začátkem týdne mi volala kamarádka: „Ahoj, prosím tě, známý koupili dceři k Vánocům poničku a nějak si s ní nevědí rady. Sjela bys tam prosím se mnou?“ Hned druhý den jsme nasedly do auta a vyrazily. Už když jsme dojely do satelitu poblíž krajského města, pojala jsem mírné podezření. „Hele, a oni jí mají někde ustájenou?“ „Né, mají jí doma na zahradě.“ Při pohledu na místní mikrozahrádky se mi udělalo lehce nedobře. „Tady?!“ „Noo…“ odpovídá kamarádka nejistě, zatímco zastavuje před jedním z domů. To už se k nám hrnou nešťastní majitelé. ,,To je dobře že jste tady. My už fakt nevíme co dál, jen se na to podívejte…“. No, dívat se bylo opravdu na co. Na zadní zahradě velikosti většího kapesníku stálo něco, co pravděpodobně v budoucnu bude poník. Momentálně to byla jen koule bahna ze které koukaly dvě oči. Odhadem tak roční hříbě…
„Uf… to jí máte jen tady?“ „No, a podívejte se, jak to tady zřídila. Na internetu psali, jak je poník nenáročný. V létě jsme se byli podívat na jedné farmě, dceři se tam líbili koně, tak jsme jí koupili poníka pod stromeček. Ale je to na nic, nedá se na ní jezdit. Holka to zkoušela a hned jí shodila. Teď se jí bojí…“ ,,No, taky je to ještě hříbě. Je moc mladá na to, aby se na ní jezdilo. Papíry od ní nějaké máte?“ „Ne, pán co nám jí prodával říkal, že není čistokrevná a že stejně papíry nepotřebujeme, když nebudeme jezdit na závody. Což stejně nebudeme, když se na ní jezdit nedá, žejo… Poníci s papírama byli hrozně drahý. Představte si to, i 15 tisíc za takovýho malýho chtěj… My jsme si mysleli, že mladší bude lepší. Vyrostou spolu, zvyknou si na sebe…“. Takže zabít nejen majitele, ale hlavně „chovatele“.
Nádech, výdech. ,,Aha. A nějaký přístřešek? Kde má krmení? Vodu?“ ,,Měla tu trávu, ale tu už zašlapala. Vidíte tu spoušť? Měli jsme tu trávník, záhonky… všechno zlikvidovala. Takhle jsme si to teda nepředstavovali. Přístřešek nemá, na internetu psali, že poník může být i venku. A vodu jí ráno a večer nosíme. Byli jsme s ní jednou za vsí na louce, aby se napásla, ale nechce chodit na vodítku, jezdit se na ní nedá, tak už s ní nikam nechodíme. Jo, a ve zverimexu nám prodali nějaký zrní, tak dostala to. A nějaké tvrdé pečivo prý koně můžou.“ Neee, prosím to ne… Vážně si někdo v době internetu nedokáže dohledat informace z relevantnějšího zdroje než jsou stránky jako „můj chlupáč“ a podobně? Články od někoho, kdo se chovem koní zabývá? No nic… „Jo, poníci jsou sice odolní a nenároční, ale i tak by určitě ocenila alespoň závětří a sucho. Krmení od základu špatně, potřebovala by seno a neomezený přístup k vodě. Obilí nepotřebuje. Hlavně to seno a vodu.“ Zhrozeně se dívám na to nadělení.
„No, v tom zverimexu mají i seno. Asi pětikilový pytlíky. Na jak dlouho by ho měla?“ To už se mi fakt asi jen zdá… Pouštím se do poměrně obsáhlého výkladu základních potřeb poníka. Krmení, přístřešek, voda, prostor větší než 5×5 metrů. Veterina, kovář… Majitelé se na mě dívají s čím dál větší hrůzou. Jo, poník není křeček. „Ale když my oba s manželkou chodíme do práce, dcera do školy… jak se máme ještě ráno starat o koně?“ Vážně je tohle nenapadlo než tu chudinku koupili?
V tomhle duchu probíhala konverzace ještě asi hodinu. Největší a stále dokola omílaný problém byl ten, že se na kobylce nedá jezdit a že prakticky zlikvidovala zahradu. Že živoří v hrozných podmínkách bylo smetenou stranou jako nepodstatné. Však podívejte se ta zahrada… Ve zkratce - ještě ten den jela ponička k nám na pastviny. Nebydlíme moc daleko, prý se budou jezdit podívat. Tak uvidíme. Jen jsem byla docela překvapená, jak ji přijalo naše stádo. I drsoňská kladrubačka asi poznala, že už toho má tahle holčina za sebou dost. A mně nezbývá než doufat, že nepojedou třeba do ZOO, kde slečnu zaujme slon. Nebo třeba tygr. Na toho bych prostor vážně neměla.
PS.: A jak na to tedy správně, pokud chce dítě koně? Najděte v okolí jezdecký oddíl, někoho kdo má koně a je ochotný se vašemu dítěti věnovat, ponyškolku… Ideálně pokud má dítě možnost nejen jezdit, ale i podílet se na péči o koně. Nechte ho tam nějakou dobu chodit. Alespoň rok. Pokud i pak budete uvažovat o koupi vlastního koně, vybírejte ho s někým, kdo koním opravdu rozumí. Tím se nerozumí kamarádka, co chodí do oddílu o měsíc déle než vaše ratolest, raději spíš trenér. Ujistěte se, že pro koně jste schopni vytvořit vhodné zázemí - ustájení nebo doma, pokud doma tak myslete na to, že kůň by neměl být jeden sám. A připravte se na to, že je to opravdu drahý a náročný koníček… Ale krásný. A chovatele prosím, ověřujte si, kam svoje svěřence prodáváte. Podobné příběhy nejsou sice úplně běžné, ale bohužel ani až tak výjimečné.
PPS.: ne, na SVS jsem nic nehlásila. Z jejich strany nešlo o záměr kobylce ublížit, ale o prostou neznalost. Věřím, že oni majitelé jsou dostatečně potrestaní, i kdyby jen tou zplundrovanou zahradou. A jsem si prakticky jistá, že hned tak se u nich žádné další zvíře neobjeví…
