Článek
S tchyní jsme si nesedli asi už někdy na začátku mého vztahu s její dcerou. Snažil jsem se ji ale respektovat a doufal jsem, že se to časem změní. Dnes musím konstatovat, že jsem se tedy šeredně mýlil. Nezměnilo se vůbec nic a poslední měsíce do mě záměrně ryje, že mám někdy sto chutí jí něco říct. Zatím jsem se ale vždy udržel.
Moji rodiče bydlí více než sto kilometrů daleko, rodiče mojí partnerky jsou ale od nás vzdušnou čarou asi dva kilometry. Pravidelně k nim tedy chodíme na oběd v jednom z víkendových dnů. Já si tam ale připadám jak pod drobnohledem. Tchyně stojí vždy ve dvěřích, dokud si nesundám boty a nepřezuji se do pantoflí. Jako by mě snad napadlo, že bych šel na návštěvě do bytu v botech.
Když jsem se nejprve jen zouval, vždy se na mě zamračeně dívala se slovy, že podlaha je studená, a donesla mi pantofle, které jsem si musel povinně nazout. Když jsem si pak v předsíni vzal nějaké sám, tak mi vynadala, že to nejsou pantofle pro hosty. Od určitého momentu si raději vozím svoje vlastní.
Při obědě je na stole vždy velký hrnec polévky a hlavní chod na velkých talířích či pekáčcích a každý si nabírá, na kolik se cítí. Je to u nich naprostá samozřejmost a nikdo se nad tím nepozastavuje. Když si ale nabírám já, tak mě tchyně celou dobu pozoruje. A ať si nandám jakoukoli porci, tak je to špatně. Když si nandám málo, okamžitě spustí tím jejím jedovatým hlasem, že to snad nemyslím vážně a jestli mi u ní nechutná, tak že snad ani nemusíme jezdit. Když si naopak nandám hodně, tak kroutí hlavou a zpraží mě vždy nějakou větou ve smyslu: „Tolik, jo? Si týden nejedl, ne? No jo, když ti ta moje holka nic neuvaří, tak asi nejíš!“
Občas si myslím, že se mi z toho, jak to v sobě dusím, rozskočí hlava, nebo že se zblázním. Při obědě pak probíhá rodinná konverzace. Tchyně se své dcery ptá, kam jsem ji za uplynulý týden vzal, co jsem jí koupil a jestli je šťastná. Jako kdybych byl nějaký tyran, který svou manželku zavírá doma v ložnici a nikam ji nepouští.
Když pak odpoledne odjíždíme, oddechnu si. Jenže tchyně přebírá iniciativu i mimo tyto obědy. A své ženě mám za zlé, že jí až moc ustupuje. Už jsem jí to říkal, ale nechce o tom ani slyšet. Je zastáncem toho, že co řekne maminka, je svaté. Minule se k nám tchyně přiřítila o víkendu bez ohlášení v den, kdy jsme chtěli s naším synem jet na celodenní výlet do přírody. Na moje vysvětlování ale nereagovala. Věděla, že se chystáme pryč, ale stejně přišla.
A pak to začalo. Přišla totiž pohlídat našeho syna, abychom mohli jet sami a měli jsme čas jen na sebe. Jenže celý výlet byl naplánován právě pro našeho syna. Aby ho to bavilo a aby se nenudil. To jí ale bylo jedno. Prostě zůstane doma a pojedeme sami dva. Ještě to korunovala slovy: „Jen jí někam vytáhni. Jak je to dlouho, cos jí někam naposledy vzal. Že se vůbec ptám, viď?“
V tu chvíli jsem ji opravdu chtěl vyhodit, ale moje žena na mě několikrát rázně pokývala hlavou, ať to nedělám. A tak jsme nakonec skutečně jeli na výlet sami. Ale náladu jsme měli zkaženou oba dva. Některé tchyně jsou snad opravdu prokletím.
Zpracováno na základě vlastního zážitku.
