Článek
Kateřina má dvě děti školního věku a vždycky chtěla, aby měly se svými prarodiči hezký vztah. Její vlastní dětství podle ní také nebylo založené na neustálých zákazech, zároveň ale věděla, že některá pravidla mají smysl. Doma proto například omezuje sladkosti před večeří, hlídá dobu strávenou u obrazovek a snaží se, aby děti chodily spát v rozumnou dobu.
U babičky ale podle Kateřiny funguje úplně jiný režim. „Babička je miluje a chce si je užít. To chápu. Jenže u ní je najednou dovoleno úplně všechno. Když doma řeknu, že už se tablet odkládá, babička jim klidně pustí ještě film. Když řeknu, že před večeří sladkosti nebudou, vytáhne sušenky a řekne, ať si dají,“ popisuje.
S matkou se pokusila domluvit
Zpočátku Kateřina podobné situace neřešila. Říkala si, že návštěva u babičky je něco jiného než běžný den doma. Děti se podle ní mohou těšit na to, že tam dostanou něco navíc. Postupem času ale začala pozorovat, že děti rozdíl mezi běžným pravidlem a výjimkou přestávají vnímat. „Začaly mi doma říkat, že u babičky můžou být na tabletu déle a že babička jim dovolí jíst sladké večer. A když jsem jim řekla ne, odpověděly mi: Ale babička říkala, že můžeme,“ vysvětlovala Kateřina.
Největší problém pro ni představovalo spaní. Děti se u babičky často zdržely dlouho do večera, protože chtěly ještě sledovat film nebo si hrát. Když se pak vrátily domů, byly unavené a podrážděné. Kateřina se proto s matkou pokusila domluvit. Nechtěla jí zakazovat, aby vnoučata rozmazlovala, požádala ji ale, aby některá základní pravidla respektovala. „Řekla jsem jí, že mi nevadí, když jim koupí zmrzlinu nebo je nechá déle vzhůru o víkendu. Potřebuju ale, aby se z toho nestalo pravidlo. A hlavně aby přede mnou neříkala, že naše zákazy jsou zbytečné.“
Když je zákaz, nemůže říct, že se to může
Jenže poslední část rozhovoru se podle Kateřiny změnila v hádku. Její matka jí údajně řekla, že děti mají doma příliš mnoho pravidel a že ona sama byla jako matka mnohem benevolentnější. „Řekla mi, že jsem moc přísná. A že když jsou děti u ní, nebude jim přece říkat ne. Jenže pak se vrátí domů a já mám řešit následky,“ uvedla Kateřina.
Děti podle ní brzy pochopily, že u babičky mohou získat to, co jim doma rodiče nedovolí. Když například dostaly zákaz počítače, stačilo jim podle Kateřiny požádat babičku o pomoc. „Jednou přišli za mnou, že chtějí hrát ještě půl hodiny. Řekla jsem, že ne. Za deset minut mi volala mamka a říkala, že děti jsou smutné a že by jim tu půlhodinu dopřála. V tu chvíli jsem měla pocit, že ze mě dělá zlého policajta.“
Kateřina si uvědomila, že nejde jen o sladkosti nebo televizi. Vadilo jí především to, že děti dostávaly rozdílné informace od lidí, kteří by podle ní měli táhnout za jeden provaz. Zároveň si uvědomuje, že prarodiče nemohou vychovávat vnoučata úplně stejně jako jejich rodiče. Babička podle ní nemusí každý den kontrolovat úkoly nebo řešit, jestli dítě uklidilo pokoj. Některé hranice by ale podle ní měly zůstat stejné. „Nečekám, že u babičky budou děti sedět rovně a čekat na povolení. Chci jen, aby věděly, že když jim něco zakážeme my, nemůže babička říct, že to vlastně platit nemusí.“
Syn řekl, že babička je hodnější
Situace vyvrcholila během jednoho víkendu, kdy děti přijely od babičky domů velmi pozdě večer. Byly unavené, hádaly se a odmítaly jít spát. Když se Kateřina pokusila situaci uklidnit, syn jí podle jejích slov řekl, že babička je na ně hodnější. „To mě zabolelo. Ne proto, že bych chtěla být jejich oblíbená. Ale uvědomila jsem si, že mě začínají vnímat jako tu, která jen zakazuje a křičí, zatímco babička je ta hodná, protože všechno dovolí,“ přiznává.
Po této zkušenosti nastavila Kateřina s matkou jasnější pravidla. Některé věci nechala záměrně jako babiččiny výjimky, jiné ale označila za hranice, přes které nechce jít. Domluvily se například, že babička může dětem dopřát sladkosti nebo pozdější večerku při výjimečné příležitosti, ale nebude před nimi zpochybňovat pravidla jejich rodičů. Pokud s něčím nesouhlasí, mají si to podle Kateřiny říct mezi sebou.
Nesmí být hodná tím, že ze mě udělá zlou
Ani tím ale všechny problémy nezmizely. Kateřina připouští, že občas stále přijde situace, kdy babička podle ní ustoupí víc, než by měla. „Musela jsem pochopit, že nemůžu kontrolovat každou minutu, kterou děti u babičky stráví. Zároveň ale mamka pochopila, že když bude všechno zakázané u nás a povolené u ní, nebude to dlouhodobě fungovat,“ říká.
Dnes proto Kateřina rozlišuje mezi drobným rozmazlováním a skutečným podkopáváním rodičovských pravidel. Zmrzlina navíc podle ní není důvod k hádce. Pokud ale babička před dětmi prohlásí, že jejich rodiče jsou zbytečně přísní, považuje to za problém. „Babička může být ta hodná. Vlastně chci, aby taková byla. Ale nepotřebuju, aby byla hodná tím, že ze mě udělá tu zlou,“ uzavírá Kateřina.
