Článek
Když si dnes člověk vybaví Dařbujána a Pandrholu, možná mu jako první naskočí Jiří Sovák, Rudolf Hrušínský nebo Václav Lohniský jako Smrťák. A potom také jitrnice, které v jedné scéně místo ovoce rostou na stromech.
Na plátně je to povedený absurdní gag. Za kamerou už ale situace tak veselá nebyla. Nešlo totiž o nějaké umělé rekvizity. Jitrnice byly skutečné, mělo to však háček. „Točilo se v létě, bylo parno, tropické teploty, takže jejich původní vůně se rázem změnila v odpudivý puch. Když přišlo na věc, nikomu se do konzumace moc nechtělo. To bylo o zdraví,“ vzpomínal Jiří Sovák. Je to jeden z detailů, které dnes působí trochu úsměvně. Divák vidí hostinu, zatímco lidé před kamerou řešili úplně obyčejný problém: jak se vyhnout zkaženému masu.
Hlinomazova léčba nebyla žádná lázeň
Ještě méně příjemnou zkušenost měl Josef Hlinomaz jako krupař Johan Bašta. Dařbuján ho v jedné scéně „léčí“ poměrně svérázným způsobem – herec skončí v kádi s řídkou směsí vody, mouky a dalších ingrediencí. A protože první pokus nevyšel podle představ filmařů, musel si Hlinomaz svou koupel zopakovat. Není proto divu, že za takovou práci požadoval zvláštní příplatek. Na celou příhodu navíc nezapomněl ani po letech. Když se se Sovákem potkal při natáčení seriálu Chalupáři, připomněl mu starou zkušenost. „Doufám, že tu nemíníš zase léčit,“ vyštěkl na něj.
Hlinomaz přitom nebyl žádný herec jedné role. Během kariéry vytvořil řadu výrazných vedlejších postav a jeho osobitý vzhled i komediální projev z něj udělaly jednu z nepřehlédnutelných tváří československého filmu. V Dařbujánovi a Pandrholovi dostal prostor pro typ postavy, který mu seděl dokonale, tedy protivného a lakomého člověka, kterému se jeho vlastní hamižnost nakonec vymstí.
Frič se kvůli Jurdové pohádal s vedením
Mnohem vážnější problém se týkal Běly Jurdové, která hrála Markýtku, Dařbujánovu ženu. Ta sice před kamerou působí jako samozřejmá součást obsazení, její účinkování ale vůbec nebylo jisté. Jurdová přiznávala, že byla na smlouvy poměrně lehkovážná. Když se natáčení rozběhlo, zjistilo se, že její smlouva není v pořádku. Herečka ji dodatečně podepsala, jenže dokument narazil u vedení Barrandova.
Martin Frič kvůli tomu musel na kobereček. A místo aby přijal rozhodnutí vedení a herečku nahradil, postavil se za ni. Situace se tím dost vyhrotila a jeden natáčecí den se nakonec nepracovalo vůbec. Dokonce hrozilo, že se natáčení úplně přeruší a film se nenatočí. „Musím říct, že jsme v ten den nenatočili ani jednu scénu, zato jsme však všichni zdecimovaní vypili společně nějakou tu lahev.“
Je to docela dobrá ukázka Fričovy povahy. Režisér patřil k nejvýraznějším osobnostem českého filmu a s Jurdovou měl podle jejích vzpomínek velmi dobrý vztah. Proto se za ni dokázal postavit i v situaci, kdy by bylo jednodušší obsadit někoho jiného.
Pohádka, která si dovolila trochu satiry
Na filmu je zajímavé, že nejde jen o klasickou pohádku pro děti. Drdův příběh má poměrně ostrý sociální podtext. Chudý havíř se snaží uživit početnou rodinu, zatímco bohatý Pandrhola má jídla a peněz dost, ale odmítá se dělit. Dařbuján se díky Smrťákovi stane lékařem a chudé léčí zadarmo, zatímco od bohatých si nechává zaplatit. Když ale onemocní právě Pandrhola, začne se situace komplikovat. Smrťák se dostane do sudu a lidé i zvířata najednou nemohou zemřít. Z původně pohádkového motivu tak vzniká poměrně chytrá komedie o penězích, chamtivosti a tom, že ani bohatství člověku nezaručí všechno.
S Jiřím Sovákem nebylo vždy snadné pořízení
Martin Frič navíc film natočil ve výrazně stylizovaném prostředí. Kocanda byla postavena v barrandovských ateliérech a interiéry vznikaly přímo ve studiích. Na filmu spolupracoval kameraman Jan Novák, scénář napsali Jan Drda s Fričem a hudbu složil Jiří Srnka.
Zbraň mění počet hlavní
Pozornému divákovi neuniknou ani drobné chyby. Jedna z nejznámějších se týká Pandrholovy pušky. Když Rudolf Hrušínský vychází z domu na lov, drží dvouhlavňovou zbraň. V dalším záběru už má v rukou tříhlavňovku a po nabití se opět objeví původní dvouhlavňová puška. Podobné chybičky dnes spíš pobaví, než aby filmu něco zásadního ubíraly. Ostatně u pohádky, v níž Smrťák prochází zdmi, ale následně se nechá zavřít do sudu, nemá asi příliš smysl očekávat dokonalou logiku.
Stejně hravé je i Dařbujánovo „kouzlení“ při léčení. Výraz „karborundum ultra sekvestrum“ zní učeně, ve skutečnosti jde o smyšlenou formulaci. Naproti tomu „moribundus“, kterým je ve filmu označována těžká nemoc, má základ v latině a souvisí se smrtí.
Zdroje: autorský článek s využitím
